Promiňte mi, prosím, že před Vánoci nepíši o cukroví, bramborovém salátu, ani o nakupování dárků. Tomuto tématu se již věnovalo, věnuje a bude věnovat mnoho daleko schopnějších, kteří podají lepší svědectví. Já se budu držet nevypočitatelnosti mého myšlení, které přináší nahodilá témata.
Pozoroval jsem pána v tramvaji, bylo to někdy v létě, a všímal si žil na jeho lýtku. Říkal jsem si, že mám taky takové, jen trochu jiné – jinak umístěné, v jiné délce a tvaru. A přesto tak nějak stejné – splňující stejné funkce. Jak je to možné? Co je to za program v těle člověka, který je nám dán našimi rodiči. Co je to za program, který stále neznáme – ba snad nesmíme znát, který ví, že ze semene vznikne člověk, který má končetiny, hlavu, žíly, svaly a především duši?
Medicína dosáhla obrovských pokroků a jistě mi každý druhý medik vysvětlí základy genetiky. A částečně mi tedy odpoví. Ale nechci, neumí totiž odpovědět na otázku, proč jsme každý jiný člověk, co v nás vytváří duši, osobitost. Ta se nedá zapsat do tabulek, nelze ji spočítat, je pro vědu neuchopitelná.
Přijde na to někdy někdo? Dívám-li se na kteréhokoliv člověka, vidím jistou dokonalost. Především v těle: jak tohle všechno mohlo vzniknout samo od sebe jen ze špetky mužské esence. To je to, co nechápu! Vzniklo něco, co funguje. A i když to v jistých případech ne zcela funguje, tak i tak to drží pohromadě a existuje samo o sobě. Má to vlastní vůli. Není to jen hmota, má to nějaké složení! Byl bych hlupák, když bych popíral něco božského v nás. Nebo jsme jen náhodná hříčka přírody, které nerozumíme?
Nevím, a zároveň to asi nechci vědět.
Já nevím, co tímhle vším chci říct. Ale skutečnost, že jsme a fungujeme, je fascinující. Rád bych však řekl, že jsou věci, které nevíme, a ani bychom se neměli snažit po nich pátrat. Je lepší někdy potlačit neukojitelnou touhu člověka po poznání, a žít v blažené nevědomosti.
Přeji Vám krásné Vánoce, odpočiňte si a buďte zdrávi!