Jdu si takhle po ulici ze sešlosti kolegů a kamarádů z divadla, pokojně si to štráduju ze zastávky trolejbusu k sobě domů, přidávám do kroku, neb jsem nechal venku psa, a už se stmívá a ochlazuje, a jsem rád, že postupně setřásám partičku tří kluků, co v mých zádech cosi nahlas pokřikují, a jdou pomalejším tempem za mnou. Myšlenkami jsem už doma, když vtom mě jeden z nich doběhne.
„Čus, chtěl jsem se zeptat, kdy mi vrátíš ty dva tisíce,“ vyrazí ze sebe snědý asi 18letý kluk. Trochu mě to překvapí, protože vím, že jsem si žádné peníze nepůjčoval, a už rozhodně ne od klučiny jeho ražení, což mu také řeknu. Myslím si, že si dělá srandu. V tomto duchu se ptám, kde jsem si ty peníze měl půjčit.
„Potkali jsme se v Auparku [obchoďák v Hradci, poz. aut.] a tam jsem ti ty peníze půjčil, copak si to nepamatuješ?“ Opravdu netuším, o čem mluví. Působí naprosto jistě a začínám chápat, že si srandu nedělá. Jsem zmatený, ptám se ho, jak přišel na to, že jsem to zrovna já.
„Já jsem si teď našel tvoji fotku na Instagramu, a jsi to ty, komu jsem ty peníze půjčil.“ To už mi trochu dochází trpělivost, chvíli mám dojem, že si dáme do držky, působí na mě trochu nebezpečně svojí horlivostí. Jsem připraven na fight, ale zkusím to jinak. Když ho vyzvu, aby mi moji fotku ukázal, řekne mi, že ji smazal. Tam pochopím, že je to asi trouba, a začnu mít převahu já.
„Podívej se,“ říkám mu, „nevím, s kým si mě pleteš, je docela dost kluků, co mají ofinu a mají oholený vousy, ale já ti tady PŘÍSAHÁM, že jsem si od tebe žádný peníze nepůjčoval.“
„Přísaháš, jo?“ zaujme tohoto patrně mladého katolíka moje morální vyznání. Rázem se zkrotí a začne přemýšlet, jak z toho ven. Využívám situace:
„Já si vydělávám peníze, já nemám potřebu si půjčovat peníze. Ale můžu ti doporučit, abys nikomu cizímu peníze nepůjčoval, já jsem taky jako mladší peníze půjčil jedný holce a nevrátila mi je…“
„Nevrátila, jo?“ vyděsil se, jako bych snad mluvil o jeho případě. Tuto tahanici jsem vyhrál, a vyzývám ho, abychom pokračovali. Jeho dva kamarádi na něj kašlou a pokračují v cestě dál, on jde vedle mě a vyslýchá mé nevyžádané rady.
„A fakt to teda nejseš ty, jo?“ nedá mu to ještě. „Ne, nezlob se, ale nejsem to já, a přeju ti hodně štěstí, abys toho dlužníka našel a aby ti peníze vrátil.“
„No dobře, tak sorry, jsem si tě asi spletl, já teď odběhnu za klukama, jo?“ Požehnám mu, a jsem rád, že přiznal, že nejsem ten, koho hledá. Jenže…
„Hoši, to byl fakt on ty vole…“ slyším, jak huláká na svoje kámoše s na blond obarvenými ofinami (= red flag). Jsem rád, že jsem od domu už padesát metrů a přemýšlím nad tím, zda by je v případě mého napadení tříčlennou tlupou chodících vaporizérů můj pes Kuba odehnal (ne), vzpomínám, kde mám ty podomácku vyrobené nunchaku (nevim), a přemýšlím o tom, že bych je přemohl maximálně starou sovětskou vzduchovkou.
Řeknu vám, že dlužit peníze někomu, koho neznáte, není snadný. Taky není snadný obhajovat svoji identitu, natož popírat identitu někoho jiného. Ale vůbec snadný není tohle všechno vysvětlit osmnáctiletýmu joudovi, co půjčuje v obchoďáku nemalý prachy jiným joudům a neumí si je nějak pojistit. Závěr pro mě je každopádně jasný: vypadá to, že do Auparku nějakou dobu nebudu pro jistotu chodit…