Zasloužilo by si to studii. A určitě takové studie jsou. Je to tak: mívám tendenci veškeré věci nějak uzavírat, moralizovat, vytvářet nějaký závěr. Zdá se mi, že když nedojdu k něčemu, co je všeobecně platné, zklamal jsem, pluji po povrchu a jsem obecný. Je ale taky pravdou, že cokoliv, co řekneme, se v tom okamžiku stává neplatným, protože to tím vyřčením ztrácí kouzlo, lze to vyvrátit, prostě to už není pravda. Člověk si tak může být jistý jen tím, co cítí a co si myslí (jakkoliv to může být na divoko), protože to mu nikdo vzít nemůže. A tak i já tady podám svědectví o tom, co cítím, co zažívám, tentokrát na téma „jak jsem se vzdal Facebooku“.
Proč? Denně scrollovat Zeď Facebooku, abych viděl, kdo kde je, co dělá, kdo si koho bere, co si myslí o covidu, očkování, migrantech a Babišovi, mi už začalo připadat absurdní. Začal jsem mít dojem, že to skutečně není ta realita, kterou zažívám denně. (Co je realita? Téma na další studii, esej, knihu…) A to už nemám smartphone skoro 3 roky! I tak jsem si všiml, že čas strávený sledováním toho, co kdo dělá, nejen že vůbec nic objektivně přínosného nenabízí, ale také to žere šílené množství času. Děkuji čestným výjimkám, které mě dokázaly obohatit, a o které jsem tímto krokem přišel.
V posledních letech je jakýsi trend člověka, že se snaží dostat ke své přirozenosti, což je těžké. Je tím cílem zvíře jednající podle pudů? Nebo středověká přirozenost? Viktoriánská morálka? Přirozenost východních mnichů? Asi od každého trochu. Mojí přirozenost se dá definovat asi jako balíček všeho možného, co mi umožní cítit se dlouhodobě ne-omezeně – především jde o nějaký odklon od sociálních sítí, které jsem – narozdíl od mnohých – nedokázal užívat tak, aby mě to neničilo. Jasně, mám doma iPhone, jasně, těžím na něm kryptoměny, jasně, čtu na Macu ČT24, koukám na YouTube, poslouchám Spotify, pouštím si filmy na Netflixu, nerozdělávám oheň křesadlem. Ale čeho je moc…
Poznámka: dříve jsem užíval Facebook, Instagram, Snapchat, Twitter… IG jsem smazal už před dvěma lety, Snapchat už dávno, Facebook ke dni 14. prosince 2021. Používám jen e-mail. WhatsApp jsem si nikdy nezakládal.
Co mi doposud absence sociálních sítí přinesla?
Když se nudím, abych ukojil onu potřebu bezduše projíždět desítky příspěvků, nemám kam kliknout. To znamená, že není prostor se nudit, nosím si knížky, více píšu, dívám se kolem sebe, dívám se na filmy, pouštím si hudbu, mluvím s lidmi. Celkově bych řekl, že se mi více otevírá možnost se vzdělávat nejen z nějakého média (kniha, PC, telefon), ale i ze svého okolí, které rázem vnímám daleko více otevřeně – což se děje už od momentu, kdy jsem se zbavil iPhonu – člověk vidí, že kolem něj existuje nějaký jiný svět.
Nejsem tak snadno dostupný. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale upřímně mě uspokojuje pocit, že nemusím něco denně navštěvovat, aby mi neuniklo nějaké označení, příspěvek na skupině nebo zpráva na Messengeru. Tady bych si rád dovolil malou vsuvku o tom, že chápu mnohé lidi, co si tento krok nemůžou dovolit. Studují, jsou závislí na aktivitě ve studijních FB skupinách, musí komunikovat… Je to logické a já sám jsem se k tomuto kroku mohl odhodlat až po ukončení studia.
Zjistil jsem, že skutečně neplatí, že je nutné být na sítích, aby člověk žil. Produkčním z divadel jsem to trochu zkomplikoval, protože napíšou na FB skupinu určitou informaci, a zvlášť ji musí poslat mně do SMS nebo na e-mail. Ale je to zkrátka fakt, se kterým se musí pracovat, nikdo mě za to nekáral, a ani bych to nepovažoval za etické. Vynucovat si něčí existenci na sociálních sítích jen proto, aby se komunikace zjednodušila, by mi přišlo nefér. Krom toho když spousta lidí buď soc. sítě ani nemá (převážně ti starší), nebo je taky zrušila (vím o množství lidí z mé generace)…
Čekám, zda mě to nezačne omezovat profesně: dneska každý mladý herec musí mít sociální sítě, aby mu psali fanoušci (vím od některých spolužáků, co hrají v TV), aby mohl komunikovat se světem. Myslím, že pokud se dostanu do situace, kdy bych snad mohl mít nějaké fanoušky, tak mě buď budou nenávidět, že se mnou nemají šanci komunikovat, nebo pro ně budu nedostupným žádaným zbožím. Jsem tak ješitný, že přemýšlím o tomhle? No, je to moje práce, která mě živí, asi tak musím uvažovat…
Neztratil jsem toliko přístup k informacím (zprávy, novinky, události) – ty si najdu sám, ale jaksi ztrácím kontakt s internetovou/facebookovou kulturou. A ta je, ať chceme nebo ne, silná. Prostě se ve společnosti bavíme o tom, co objevil Hlídací pes, co sdílel fake profil Jiřího Ovčáčka, co za memes vytvořilo Made in malování, co Řezník nakreslil na Martyho frk… O tohle všechno jsem přišel a je mi to upřímně líto, protože už nyní mám pocit, že mi ujel vlak. Ale to je tak asi všechno.
Fakt to zní vtipně, ale v prvních dnech jsem pocítil takovou zvláštní prázdnotu. Že někde nejsem – jako když vaši nejlepší kamarádi odjedou na kalbu, a vy jste doma. Přemýšlíte, co se tam asi děje, jaké to je bez vás, zda těm lidem chybíte. Pravda je asi taková, že je to všem u prdele. Nikdo neplakal, nikdo mě nežádal, abych se vrátil. Jasně, pár lidí říkalo, že je škoda, že přijdou o mé příspěvky (evidentně nepřijdou), to mě potěšilo. Ale obecně je pravda asi taková, že lidi berou to, co na sociálních sítích je, a to, co tam není, snadno nahradí, nebo na to zapomenou. Takže i já jsem nahraditelný a nikomu tam nechybím.
A teď poslední odstaveček: proč jsem Facebook neopustil zcela? Protože považuji za profesně důležité, abych propagoval svoji práci, abych přeci jen byl ve spojení se svými kamarády a případnými příznivci – přičemž přiznávám, že název stránky Ketr Pult je opravdu tajuplnou slovní hříčkou, kterou náhodný kolemjdoucí neodhalí – lépe řečeno mě cizí člověk dost možná nenajde. Nechci si s nikým psát, nechci nikoho sledovat, chci jen sdílet to, co já chci sám. Je to jednostranný způsob komunikace, ale jiný mi smysl nedává. Může se to zdát sobecké, ale jestli mám používat sociální sítě, tak právě tímto způsobem. Ne že bych neměl zájem být v kontaktu se svými přáteli, ne že bych se nezajímal o to, co dělají, ne že bych se chtěl zajímat pouze o sebe. To, jakým způsobem obvykle sociální sítě fungují, mi přijde natolik falešné, nepravdivé, povrchní, lživé, zkratkovité a zjednodušující, že radši oželím kontakt na sítích pro to, abych lidi mohl kontaktovat spíš osobně, anebo tak, kde mi to nepřipadá tak zrychlené a pomíjivé – například v e-mailu, dopisech (haha), telefonicky, nebo ideálně osobně. Já totiž nějak vnímám, že si lidi mojí generace méně povídají – což neberu jako povzdechnutí starých kmetů, kteří nadávají na ty mladé, naopak tuto skutečnost vnímám jako součást vývoje, kterou je třeba brát neutrálně – ale já si s lidmi chci povídat, a nikoliv psát smajlíky a psát zprávy bez špetky literární kultury atd. No, a tím končím tuhle svoji ryze osobní zpověď, která se týká jen mně a nikoho jiného. Zdravím Vás, líbám Vás a díky, jestli jste dočetli až sem, abyste to vlastně celé pochopili.
Kulťák