A = já, pokojně se zbavující odpadu ze své domácnosti, domu a zahrady – kovové plechovky a konzervy, skleněné lahve a zavařovačky, drobné plasty a (o ně jde především) papírové krabice – jsou přesně dvě větší po židlích, jedna střední po monitoru, jedna menší po repráku a jedna drobná po botách.
Tu po monitoru nacpanou papírem jsem už vyhodil, chystám se na další, když vtom přichází…
B = chlapík cca 70 let v pěkné Škodě Superb, cca pět let staré.
B: To to kurva nemůžete zmáčknout, aby se těch papírů vešlo do toho kontejneru víc? Proč to tam hážete nezmačkaný?
A: Ale já to tam nehodil nezmačkaný.
B: Vždyť jsem vás teď viděl, jak to tam hážete.
A: Ale tahle krabice je plná papírů!
(Tuto jeho domněnku jsem mu vyvrátil, zkouší to dál.)
B: A co tahle?
A: Ta není moje.
B: Vždyť je stejná jako tyhle. (ukazuje na ty největší krabice)
A: (trochu se začnu bránit) Proboha, tyhle dvě jsou od židlí, co jsem si koupil minulý týden, tuhler krabici sem dal někdo jinej.
(Opět jsem mu vyvrátil domněnku, ale jedeme dál.)
B: Já nevím, proč vy jako firma nejedete s tím bordelem do sběrnýho dvora, je to zadarmo.
A: Ale já nejsem žádná firma, já tady bydlím…
B: Já nevim… (klasická útěková promluva, kdy víte, že nemáte pravdu, ale zkusíte to shodit na relativitu tvrzení, snažíte se ukázat, že byste snad mohli vědět lépe než diskutující, kde bydlí)
A: Ale já to vim! Bydlím odsud 50 metrů přes koleje, klidně vám ukážu občanku. (Děda ví, že je v koncích. Přecházím do protiútoku.) A vůbec, co je vám do toho, co já kam házím? Proč to řešíte?
B: Protože my, co tady žijeme, nemáme kam házet odpad.
(Připravuji se na závěrečnou pointu.)
A: ALE JÁ TADY TAKY ŽIJU!
(Dědek poté mlčky odchází, resp. nasedá do auta a odjíždí.)
Pán si vytvořil celkem tři domněnky, které patrně plynuly z frustrace, kterou má kvůli mnoha lidem, co zastaví u kontejnerů v jeho ulici, a vyhazují firemní odpad bez jakéhokoliv šetření prostorem do popelnic, které tak beznadějně ucpou. Akorát tohle není můj případ, a pánovi to prostě nevyšlo.
Choval se jako idiot, který je vulgární hned v první větě, a který sype jeden útok za druhým, a který relativizuje to, co je pravda. Měl bezpochyby pravdu a fakt není ok nacpávat popelnice odpadem plným vzduchu (prostě tvl zmáčkněte ty PET lahve nebo plechovky nebo ty papírový krabice rozřežte, ať se tam toho vejde víc), a není fér zaplnit popelnici odpadem z firmy, která má překonat svoji lenost, a zajet do sběrného dvora a vyházet všechno tam, kde je daleko víc místa.
Přesto tahle společnost/sociální vrstva/generace mě nepřestává udivovat tím, jak řeší konflikty, jak komunikuje neshody, jak prostě (ne)mluví o tom, co ji trápí.
Konec apelu. Já jsem rád, že jsem se nenechal, chlapa poslal se vší slušností k čertu (stačilo nekecat a nenechat si zasáhnout do mých hranic), a že jsem všechno udělal správně.
Přesto: ach.