Tato slova píšu po dvou malých čtrnáctkách, jedné z Beskydského pivovaru a druhé z dobrušského Rampušáka. Pro běžného Čecha nic, pro mě „je mu hodně“. Dvě malá piva tu nejsou, byla tu málem a kde jsou, kudy jen bloudí – aneb můj měsíční drink pro měsíc duben, ještě tam budem.
Odpustím si klasické komentáře, že mě to pití už nebaví (byť je to pravda), odpustím si všemožné již opakované poznatky, že pivo chutná jako saponát, byť je objektivně sebelepší. Chutě se změnily.
Pivní festival v Kostelci nad Orlicí. Krásná akce, mnoho pivních zastávek, české Dionýsie. Po příjezdu běžím ke stánku Primátora na Tchyni free. Čekám na ni dlouho, neb jim to pění. Duo starších pánů hrají na klarinet, akordeon a u toho zpívají – po chvíli zní Život je jen náhoda – kluk v mém věku (už po pár pivech) se přidává – docela i intonuje. Ptám se sám sebe, čím je v jádru pověstné alkoholové uvolnění, radost a pocit souznění se všemi tvory na planetě (v tom lepším případě), a zda to jde navodit i za střízliva. Zatím bez odpovědi, byť hluboké duchovní hlásky odkudsi přicházejí.
Dál přemýšlím o tom, že mi vadí, že lidi potřebují alkohol, aby mohli být sami sebou. To mi vadí na alkoholu nejvíc. A to mi vadí i na lidech. Jde to i bez toho? Jistě. Ale chce to odvahu vydat se do sebe.
Je fajn potkat staré známé, popovídat si s nimi. Nejsem ale dobrým společníkem. Jsem trochu na jiné vlně. Snažím se nikomu neříkat, že nepiju, protože se to těžko vysvětluje střízlivým, natož opilcům. Jsem mlčenlivý a přemýšlím o smyslu celé té akce, pokud člověk nepije. Chodí se od zastávky k zastávce, ochutnávají se piva a povídá se. Mám se hezky, ale jaksi bezprizorně.
Toulám se se skupinou značně proměnlivou, chvíli ve větším počtu, chvíli v podobě komorní. Někdy jsem i sám a hážu Kubovi klacek na louce. Nosím svůj třetinkový půllitr většinou prázdný. Nealko pivo mají jen na dvou stanovištích. Dávám si jídlo na kosteleckém koupališti, kde jsem na chvilku sám – já a komentáře vylitých chlapů, co vědí, jak funguje svět a jak to chodí v životě.
Dobíhají mě mí o generaci starší přátelé, a pokračujeme na moji již poslední zastávku – Hospoda Bumbálka u kosteleckého nádraží. Po příchodu vím, že mi za 8 minut jede vlak, ty vole… Nabírám druhé malé pivo, loučím se se všemi a letím do vlaku. Na další zastávce to přijde.
Nastupuje totálně vylitej kluk s popsaným čelem, co sotva vleze do vláčku, a… Shrek. Stejně vylitej, s půllitrem polotmavého piva, co cmrndá na podlahu, protože rovnováha se již vzdálila z jeho skills. Budu pouze citovat.
Míří do Letohradu. Ozve se hlášení „příští stanice: Častolovice, konečná stanice“.
„Jak konečná stanice Častolovice, jste se posrali, ne?“
Snaží se otevřít dveře na konečné, zatímco s někým volá:
„Nazdar, ty mrdko, nás nutí vystoupit v Častolovicích,“ poté následuje dada píseň za současného tiskání tlačítka k otevření dveří: „Mačkačka v Hodoníně za vojáčka.“ (Jde o referenci na píseň Jožky Černého, kde se zpívá „V Hodoníně, za vojáčka mňa vzali.“ poz. aut.)
V tom okamžiku se naše cesty protínají, neb mě zdraví a ptají se na cestu. Říkám jim mnohokrát, že pokud jedou do Letohradu, tak že musí změnit směr. Říkají, že je jim to u prdele, a že pojedou se mnou. Nakonec volám na výpravčí opodál, která jim říká, že opravdu jedou správným směrem. Kluci mi na rozloučenou přejí, abych dojel v pořádku domů, což je paradoxní. Sděluju jim, že já mám tentokrát štěstí na své straně, a že bych si přál, aby stálo i při nich. S tím se loučíme, kluci se objímají (viz úvodní foto) a jedu domů. Takřka střízlivý.
Loni touhle dobou jsem se blížil domů z nádraží ve společnosti mého bráchy a kamarádů-kolegů-herců Toma a Pavlíka. S trojkou v žíle, se psem též na vodítku, i když moc jsem o něm nevěděl, s ukradenou nádražní značkou v podpaží a se vzdáleným vědomím sebe sama, který už nechce pít. Třeba se něco takového odehrává i ve Shrekovi (proč to vlastně měl, ten kostým?) a v jeho kamarádovi. Bylo poučné vidět sama sebe loni, a vztáhnout si to k dnešku. Co z toho je lepší, posuďte sami.
