Je to pravda odvěká, jak se zpívá. Vtipný je, že z jednoho člověka se může stát bytostí tolik, kolik je kombinací kousků oblečení, kolik je různých stylů a příležitostí, jak se obléct.
Mojí libůstkou, takovou guilty pleasure, je oblékat se všemožně a pozorovat sebe a své okolí v jeho reakcích. Kdyby to byla kapitola z historie, nazval bych to nějak takhle: “Petr Kult mezi vandrákem a štramákem”.
Když se dívám na lidi kolem sebe, vidím ve stylu většiny z nich konzistenci. Jedna holka v oblékání působí elegantně, ať má na sobě večerní róbu nebo tepláky na procházku v lese. Jiný se obléká jak dřevorubec a působí tak i na plese v kvádru. Jejich styl a osobitost jsou zkrátka neměnné. Já se ale proměňuji rád a když už, tak pořádně. Snažím být ve všem, v každé té “roli”, stoprocentní.
Trochu mi to připomíná postavu Louis de Funése ve filmu Křidýlko nebo stehýnko, kde se jeho postava vždycky převléká do různých postav, ve kterých hodnotí jednotlivé restaurace. Ovšem vždycky naplno a se vším všudy. Proměňuje se jeho vzhled, vystupování, chování, přesto je to vždycky on.
Tak to mám i já. Jeden den se cítím opravdu tak, že se chci před světem spíš skrýt, to když padám do hor nebo do lesa. To si nasadím pohorky, vezmu ošoupaný džíny, velkou černou mikinu s kapucí, nákrčník a přes to tmavě modrou olympijskou bundu ze sekáče s nápisem Torino 2006, Slovakia team. Tehdy jsem rovným partnerem pro ošlehané horaly.
Jindy jsem třeba anarchista a buřič, a chci vyrazit mezi lidi, co píšou básničky a pijou červený víno v hipsterský kavárně. To je prostor pro velkou džínovou bundu a třeba rolák k tomu, na spodek černý kalhoty a těžký boty Vagabondy.
Někdy něco dělám doma vlastníma rukama a rád si na sobě nechám zaprasený montérky a jedu v nich třeba na oběd do obyčejný knajpy na meníčko za sto dvacet. Tam se stávám součástí skupiny chlapů-dělníků, co v montérkách pracují denně – narozdíl ode mě. Přesto se v tu chvíli cítím mezi svými.
A když jdu na ples, tak se snažím být Oldřich Nový, který se ještě navíc vyžívá v barevné avantgardě. Baví mě lehce šokovat a jít za hranu, přesto chci být elegantní, držet tělo rovně, ctít všechny konvence a pravidla správného chování. I ta rád vědomě někdy poruším, a baví mě sledovat reakce zvenčí. V tu chvíli ale nechci nic zanedbat!
Je nádherné pozorovat, jak každý styl oblékání působí na moji chůzi, vystupování, chování, řeč, pohyb v prostoru, držení těla a tak podobně. A baví mě sledovat, jak pokaždé přitahuji pozornost trochu jiného druhu lidí.
Někdy si, abych byl upřímný, připadám jako pokrytec, který se proměňuje podle toho, jak se mu chce. Někdy se mi zdá, že nevím, kým jsem. A nebo že jsem vším, resp. všemi.
Zažil jsem jednou takovou věc. Přijel jsem vlakem z Doudleb, kde jsem měl pronajatou chatu. Přijel jsem ve špinavých duhových bosobotách, maskáčích, pleteném barevném svetru, s kšiltovkou na hlavě a špinavou plátěnou taškou v ruce. Ještě jsem měl, myslím, obvázanou ruku obvazem, protože jsem si nějak ublížil sekyrou. A lidi? Nikdo si mě ani nevšiml, byl jsem pro ně pára, póvl, ani se na mě nepodívali. Nevěřili byste, jak se reakce okolí změnily za hodinu, když jsem se oblékl do roláku, džísky, černých kalhot, černých tenisek a vzal jsem si na sebe sluneční brýle. Nesrovnatelné!
To se ale bavíme o situacích, kdy máme volbu, jak se oblečeme. De facto je jedno, co si na sebe vezmeme, pokud jdeme do práce, kde není dress code předepsaný. Nebo do školy, na procházku, na festival. Je ovšem logické, že člověk vzbudí pozornost, když jde do obchodu na nákup v dobře padnoucím obleku s červeným motýlkem a barevnými ponožkami, stejně jako když navštíví divadlo, a pohorkami od bahna jim zaprasí červený koberec ve foyer. Obojí se mi stalo.
Na oblékání je krásné, že se můžeme stát kýmkoliv. A mně osobně to baví. Jak se ten den probudím, tak se obleču. Stávám se, kým chci, a vlastně mi to docela pomáhá v herecké práci: pozoruji sebe v různých šatech, jak chodím, jak mám rovná nebo shrbená záda, jak otevírám dveře, jak zdravím lidi, jaká energie ze mě vyzařuje. A to je zkušenost nadmíru cenná. Ne z jiného důvodu si spoustu herců na zkouškách seženou boty, ve kterých budou v dané inscenaci hrát, aby si zvykli na postoj, který jim ona obuv hází.
Je to všechno moc krásný, jakkoliv se nemůžu zbavit dojmu, že klamu. Že horalům lžu o své ošlehanosti, že kecám dělníkům na meníčku o svém dělnictví, že ze sebe na plese dělám něco víc. To se ale nedá nic dělat, mně to prostě baví, snad je to moje blíženecká rozpolcenost… Budu holt klamat dál a prosím, nezlobte se na mě, kdybyste pokaždé potkali úplně jiného člověka. V jádru jsem to pořád já, a to je snad jediná jistota, kterou Vám můžu nabídnout.