aneb co jsem zažíval já…
Víte, tohle je můj první příspěvek zde, takže jsem trochu nervózní. První článek rozhodne o tom, kdo mě bude číst a kdo ne. Je to taková další premiéra. Včera jsem jednu taky měl, v divadle Exil.
Jen tak pro začátek: nepovažuji se za herce, jsem student herectví. A nezveřejňuji kodex chování herce před premiérou. Rád bych přiblížil světu (nebo alespoň jeho malinké části), co jsem před včerejší premiérou představení Lola běží o život, prožíval já. A taky, co jsem cítil během ní a co následovalo po ní…
Týden před premiérou jsem byl klidný. V den premiéry kupodivu taky. Přicházel jsem do divadla okolo 16:40, přičemž představení začínalo v 19:00. Stále v klidu a bez nervozity. Scéna byla již postavena, vše bylo připraveno. Byl jen čas na moji osobní přípravu na představení. Toho dne jsem ale cítil, že se o mě pokouší nějaké nachlazení.
Asi v 17:30 jsem se rozmluvil, v divadle bylo poněkud chladno, takže to bylo složitější. Ale snažil jsem se, sám huhňám, drmolím a buď se mi někdy nechce mluvit srozumitelně, nebo na to zapomenu. Mimochodem, mluvit pořádně automaticky v běžném životě, i to je cílem studia herectví. Oblékl jsem se do kostýmu, který byl celkem chladný, tak se ještě snížila moje teplota a nervozita začala pomalu stoupat. Kostým se stal symbolem brzkého příchodu na jeviště.
S mojí spoluherečkou jsme si „projeli“ scénář, zopakovali jsme si záludná místa. To je celkem sporná záležitost. Někomu tento akt pomáhá, jiný ho odsuzuje, protože se člověk může akorát zmást. Což se částečně stalo i nám, když jsme si část zopakovali chybně. Můj první výstup byl řečově náročný. Byl rychlý, hlasitý a dlouhý. Tím se mělo odstartovat celé představení, první obraz jej měl nakopnout. A tak jsem při opakování textu zjistil, že jsem rozmluvený málo, a že to chce prostě víc, že jinak mi nikdo nebude rozumět.
To už bylo cca 18:30 a my se pomalu začínali uzavírat před přicházejícími návštěvníky do šatny. Poprvé jsem tu nervozitu pocítil víc. Ale bylo tam ještě něco dalšího. Takové chvění. Motýli v břiše. Jo, to se sice používá pro vztahy mezi dvěma lidmi, ale tohle jsem včera cítil ve vztahu k jevišti a k publiku. Cítil jsem v břiše obrovskou energetickou kouli, která chtěla ven. Chodil jsem na několika metrech v zákulisí a roztržitě se pohyboval. Skákal jsem, švihal rukama. Dělal jsem různé debilní cviky, abych si na chvíli ulevil od té energetické smršti ve mně. Řekl jsem si, že to má bejt dokonalý, tak že se musím ještě rozmluvit. Tak jsem si dal další kolečko. Potřeboval jsem to. Fackoval jsem se, mačkal tváře, abych si povolil mluvidla a tak dále. Zní to fakt zvláštně, když to po sobě čtu. Ale bylo to jako čekání na závod. Ano, myslím si, že divadlo je takový závod. Úplně jsem se celý chvěl touhou po tom tam konečně vylézt. Říkal jsem si: „do hajzlu, co se to furt natahuje, já jsem připravený teď!“ To už bylo pár minut po sedmé, řeklo se něco úvodních slov, uvedla se vernisáž s fotkami ze zkoušek představení a začala první projekce.
Napětí bylo ještě silnější. Věděl jsem, že za necelé dvě minuty jdu dovnitř. Na chvíli mě přepadla ohromná nejistota, že nevím, co následuje po prvních čtyřech replikách. V tu chvíli jsem zaváhal, a podíval se do scénáře. Uklidnil jsem se a byl zpátky v tom pozitivním akčním napětí.
A už to bylo tady. Jdu na jeviště. Dřív se mi stávalo, že jsem vstupem na jeviště vypnul, naučil jsem se ale postupně ovládat své chování a nenechat se představením unášet neřízeně. Jak jsem psal, že se o mě pokoušelo nachlazení, tak se vstupem na jeviště bylo pryč. To je takové magie divadla, která nejde asi vysvětlit. Rázem jsem byl zdravý jako řípa. A konečně jsem mohl povolit tu energii a poslat ji směrem k divákům. Věděl jsem ale, že její výdej musím regulovat, abych nepřepálil začátek a aby to „nebylo moc“. Postupně jsem ji ale vypouštěl a cítil jsem, jak se mi ulevuje. Každou replikou jsem cítil, jak ze mě odešla další dávka energie. Na konci představení ve mně zbyla jen malá energetická kulička, kterou jsem vzápětí věnoval do popremiérového rautu. A takhle to nějak asi probíhalo.
K tomu večeru se váže ještě jedna věc. Další z hereček nám všem rozdala tzv. zlomvazky, kartičky, které nám měly dodat jistotu během premiéry a kterými nám přála štěstí. Já jsem celkem duchovně založený, ačkoli nevěřím na všechno. Horoskopy jsou zkrátka vytvořeny tak, aby se v nich každý našel. Jsem si tím snad i jist. Dala nám si každému vylosovat jednu bledě modrou kartičku, na níž bylo něco napsáno. Na té mé něco v tom smyslu, že „každou svoji nejistotu z dosažení svého cíle mám směřovat ke svému podvědomí, které má v sobě tu znalost, a že mám věřit svému vnitřnímu dítěti.“ Hloupost? Možná. V tu chvíli si v tom každý našel to, co fakt chtěl. Já třeba shledal to, že ač jsem nejistý ze skutečnosti, že se ode mě něco očekává, a že to mohu kdykoliv zkazit, tak že vevnitř jsem to už uměl a stačí jen důvěřovat tomu vnitřku, tomu svému podvědomí. Když na tohle přistoupíte, skutečně vám to pomůže. Inu, jak se psalo na nějakém facebookovém obrázku: „V matice věříš i v Poseidona.“ A tohle platí o čemkoliv, co člověka strestuje. Lidé zkrátka potřebují něco, v co mohou věřit.
A možná, že přílišná ztráta víry v něco, co nám může pomoci, je příčinou dnešní časté ztracenosti ve světě u mnoha lidí. Ale to je trochu z jiného soudku.
Já vlastně nevím, jestli jsem hrál dobře, vím, že to místy nebylo ono a vím, na čem pracovat. Nechám to na divácích, jaké to bylo. Já to ale udělal nejlíp, jak jsem mohl. A nejsem žádný mudrc, abych tady něco kázal. Jsou to jen a jen mé pocity, se kterými můžete nebo nemusíte souhlasit.
To je všechno, co jsem Vám chtěl napsat. Mějte se moc hezky a užívejte si krásnýho dne!