DROBNIČKY

2022

Trochu paralelní zamyšlení nad válkou:
O válkách ví naše generace třeba jen ze školy. Případně se zajímáme o dění v blízkovýchodních zemích, kde jsou války na denním pořádku, tak soucítíme a tušíme, co to obnáší. Teď jsme týden v ohrožení válkou, a jsme z toho vystrašení. Navzdory tomu, že v historii války trvaly roky i jejich desítky, není divu. Nejsme slabší nebo naopak přecitlivělí – to je relativní a nejde to srovnávat, že jo… Ale je zajímavé pozorovat, jak si dvě až tři generace po sobě odvykly a jak si nedokážeme představit velikost utrpení těch mnoha generací před námi, které žily zpravidla celý život ve válce, a tím to bylo jejich prostou součástí – a neznaly nic jiného. Vím, že to všechno dost zjednodušuju. A možná ta válka brzy skončí a bude to jen něco jako sedmidenní válka a tak podobně, ale jaké by to asi bylo žít v dnešním velmi specifickém digitálním světě od narození do osmdesáti let třeba v covidu a válce bez přestání?

Zoufalost, to je stav, kdy jsi řidičem autobusu parkujícího na Terminálu hromadné dopravy v Hradci Králové vedle Lidlu v 7:54 ráno, a tak potřebuješ na malou, že chčiješ i na vlastní autobus. Good morning, Vietnam.

2021

 
Přísahám, tohle se fakt stalo:
Na zastávce Švandovo divadlo nastupuji do devítky společně s párem ve věku cca 80 let. Když tramvaj projíždí kolem divadla, kde – jak asi víte – denně visí velké nápisy s názvy inscenací, co se toho večera hrají. Kromě Cyrana z Bergeracu je na druhé tabuli, menší, ale přesto veliký název naší hry „Cestopissing“.
Pán znale promluví:
„Cestopissing. Pissing je moč. Anglicky. To je zvláštní. Takže to je cestovní moč. Hmm.“
Nezmohl jsem se na nic.

Odposlechnuto…
Asi šestiletý kluk jde s rodiči se ptá maminky:
„Mami a je podle tebe komplikovanější vychovat dítě nebo psa?“
Pět vteřin ticha, otec i matka se na sebe podívají, a pak unisono řeknou:
„To si musíš zkusit sám.“
Tak nevím…

Od rána mě pronásleduje bzučení. Šel jsem po ulici a ten zvuk byl všude kolem mě. Jakýsi transformátor mi to připomínalo. Začalo to, když jsem procházel kolem jednoho zaparkovaného auta. Napadlo mě, že je to asi zvuk nabíjení elektromobilu. Pomyslel jsem na to, jak to musí štvát sousedy.
Jdu dál, vstupuji do autobusu, a zase slyším to bzučení. Tak si říkám, že už je to divný, ale že to asi dělá něco v motoru autobusu. Hezká náhoda…
Vystupuju z autobusu, a už to zase slyším! Autobus odjede a bzučení stále trvá. To už mi to fakt nedá a začnu se otáčet kolem dokola, jako se pes otáčí za ocasem, ve snaze zjistit, odkud z prostoru vychází zdroj zvuku.
A po několika otočkách na místě zjistím, že tím zdrojem je zapnutý holící strojek Philips OneBlade, který se zapnul v mém nacpaném batohu pod náporem věcí.
Takže krom toho, že jsem se málem zbláznil ze strachu, že mi začíná hrabat, je tu jedno product non-placement zjištění: OneBlade má sakra silnou baterku.

2020

Čím dál častěji potkávám důchodce s rouškou TikTok. Nevím, zda to kupují u Vietnamců a je to omyl, nebo jsou to skuteční uživatelé.
Z domova třeba natáčejí videoklipy na Zagorku, Goťáka nebo Vondráčkovou, a při tom se polévají řepkovým olejem a ze vzduchu prší na kousíčky roztrhaný leták z Penny v čele s Jiřinou Bohdalovou jako rádcem při nakupování.
Dělají challenge, kdo sežere víc prášků najednou nebo kdo snese víc injekcí Fraxiparinu, a pak se snaží tvářit před rodinou, co přijela na nedělní oběd jako že nic.
A nebo oslovují náhodné důchodce na poště a říkají jim: „Mladá paní, když tady zařvete ‚jste všichni zasraný bolševici‘, dostanete pět set korun k důchodu navíc, to vám nedá ani Andrejko.“
Ale asi se pletu, to nedává smysl. Podle mě to jsou lidé z budoucnosti, zestárlá generace dnešních tiktokerů, co cestovali časem, aby nás varovali před nebezpečím budoucí velmoci TikTokistán, a teď to zapomněli, neb jsou senilní, a tak bloudí světem, co neznají, a vůbec neví proč…

Jdeme s Filipem Jášou – spolužák – Jindřišskou ul., kde vidíme dva příslušníky městské policie, jak komunikují s opilým bezdomovcem. Filip je proslulý rebelant, volnomyšlenkář, a tak si to kráčí po mém boku bez roušky. Moc nás na ulici není, tak nikoho neohrožuje, ačkoliv nařízení porušuje. Spatřím policii a říkám mu:
„Fílo, radši si to nandej, tamhle jsou policajti.“
Fíla mé výzvy uposlechne a roušku si nandává a dodává s klidem:
„Prosím tě, já jsem stejně už prošel kolem policajtů bez roušky několikrát, a jsou v pohodě..,“ ještě se mi směje.
Míjíme policisty a bezdomovce, který si před nimi zrovna sundává roušku a vtom na něj policajt fakt zplna hrdla zařve:
„NANDEJ SI TEN HADR NA HUBU!“
Bezdomovec něco blekotal, my spěšně prošli kolem a musím říct, že po tomhle byly roušky na našich obličejích jak přilepený.

Tak vám nevím. Jsem v karanténě. Doposud jsem občas projížděl z nudy Facebook, hledal memes, články apod. Poslední, co teď chci vidět, jsou radikální příspěvky lidí v mých přátelích, jejichž počet extrémně stoupl a jako na běžícím páse sdílí různé polopravdy i ti, co dřív nic nesdíleli. Už vím, jaké to bylo, když jsem denně sdílel 20 memes. 😢
Mluví se o rezistenci vůči státu, pořádají se komentářové pogromy na tzv. ovčany, kteří podle nich jako tupé stádo nosí roušky. Oprchalo nadšení v rytmu „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“, takřka všichni jsou – logicky – nervózní z toho, co bude, protože snad poprvé v posledních letech není jisté nic. A do toho zprávy o vládě, která vyhazuje z okna potřebné úspory.
Novodobými flagelanty jsou všichni, co sdílí nové zprávy o dalších vyhozených penězích a růstu nakažených – vždyť nečíst to by snad pomohlo, tohle neustálé obklopování kvantem informací přivádí člověku frustraci. Vím, že už na to nemám názor. Je to voda na mlejn moderním anarchistům, co se zklamali ve státě a věří konspiracím.
Jediné, co si přeji, je, aby každý kriticky posuzoval, co sdílí a čemu věří, ne jen hledat příspěvky zapadající do svého vidění světa. „Věhlasných doktorů“ a jejich „šokujících objevů o covidu-19“ tu bylo příliš. Radši jít ven, pokud můžete. Já teď nemůžu, no.
A až budete sdílet zase nějakou ultrasračku o tom, že covid neexistuje, tak si vzpomeňte na mě, moje kamarády a spoustu dalších lidí, co teď nemůžou dělat, co je baví, protože jsme sakrblé zavření doma. Zatímco vy si můžete dělat, co chcete, a myslíte si, že na vás židozednáři, ilumináti a reptiliáni uspořádali puč. Jestli vám někdo bere svobodu, tak jedině vy sami tím, že si neověřujete informace, věříte každýmu výblitku na internetu a máte neustálý pocit, že vám chce někdo vzít vaše buřty, pivo a nenávist.
Howgh.
PS: Napište si na papírek Pekovou a všechny další, složte ho a vložte do rekta. Já chci zase kvalitní memes.

Po několika ledových dnech plných nevyzpytatelného a mrazivého deště se nebe udobřilo a otevřelo své komnaty. Hrozivé mraky podepsaly po několika smutných dnech mírovou smlouvu, uvolnily bojiště nebes, kapky deště přestaly jako kulky zbraní znít našimi hlavami, a žhnoucí slunce mohlo vystoupit na blankytné jeviště, aby svítilo na cestu nám, pozemským poutníkům, v našich životech.
Ale stejně si jedete vlakem, a v tomhle božském počasu zazní:
„Vážení cestující, omluvte, prosím, zpoždění vlaku. Vlak je opožděn z důvodu nepříznivého počasí.“
Pravda je jen jedna, a přitom je tolik pravd, kolik lidí. Dezinformační weby asi napadly už i počasí.

ČT 24: „Některé jednorázové plasty by od července 2021 neměly jít na trh.“
Dřív bych měl jasno, že je to skvělý nápad. Trochu jsem se zkrotil. Proto uvažuji, zda to skutečně není omezující. Zda někdo nezkrachuje, nebo zda to někomu nebude komplikovat život.
Já osobně moc ty talířky, příbory atd. nepoužívám. Je to dost otázkou lenosti a přemýšlení dopředu, kdy si vezmu vlastní komponenty. Stravovací zařízení budou muset vymyslet, jak to udělat, aby jim hosté nekradli a netrousili příbory a nádobí. Ale ve spoustě místech to už nějak funguje – chce to jen nápady a legislativní podporu ze strany státu. Takže to nepovažuji za diktát, dřív to taky šlo. Jen to chce trochu zpomalit a přemýšlet. Budeme se muset změnit my jako spotřebitelé, i provozovatelé… jako provozovatelé.
Krom toho – je to potřeba a když nejsme s to omezit se sami, tak nám to musí být přikázáno? Nevím.

Ve vlaku, s Bárou Křupkovou – spolužačka z DAMU, nyní. Ona jede ze Zlína, já přistoupil v Pardubicích. Přesedla si ke mně na čtyřku, odtud nás v Kolíně vyhodili. Sedíme tedy na zemi ve vagonu s dětmi – v tom nákladním prostoru. Přichází průvodčí.
JÁ: Nás už kontrolovali…
PRŮVODČÍ: Tak ukažte něco i mně, ne jen kolegyni!
/vytahujeme kartičky, Bára první./
PRŮVODČÍ: Ale vy tady máte rezervaci!
BÁRA: Jo, ale já jsem pak potkala kamaráda.
JÁ: My jsme se spárovali!
PRŮVODČÍ: No já nevím, co tady plánujete dělat…
BÁRA: Já vstávala brzy ráno totiž…
PRŮVODČÍ: Aha…
BÁRA: Ale už jsem se prosrala.
Ticho. Freud promluvil.

Praha, Celetná ulice. Mladý chlap, cca 30 let, delší vlasy, po stranách oholený, vousy, piercing, trochu ožralej, možná smažka, možná bezdomovec, ale klidně by to mohl bejt kluk, co jede z fesťáku, každopádně velmi sympatickej. Na zemi u zdi hozený batoh, další věci, dva metry před ním rozdělaný krabicák. Přijíždí auto městské policie, on vstává, tuší průser.
MUŽ: Není to tak, jak to vypadá…
POLICAJT: Není?
MUŽ: /odevzdaně/ …je to ještě horší.
POLICAJT: Já jsem si říkal.
A s úsměvem odjel.

V dálkovém rychlíku prochází už asi popatnáctý chlapík v oranžové vestě. Ale přijde mi, že chodí pořád v jednom směru, a ne zpátky. Jako by vpředu vlaku byl narušený časoprostor, teleport nebo Hvězdná brána, a jeho to vždycky vrátilo dozadu. Nebo je vzadu spawn na oranžový vesty /Minecraft/?
Chcete uklízet, ale nejde to, pořád vás to vrací. Aneb strasti uklízečů vlaků. A je fakt, že trochu vypadá jako Teal`c.
Sorry za tak blbej příspěvek.

Tak nějakej dobytek zcizil kabely na trati mezi Prahou hl. n. a Vršovicemi, vlaky nabírají zpoždění.
Takže když se vlaky konečně rozhodnou nehrát derby, tak někdo z nás má potřebu tu nudu, kdy už pár dní nikdo neumřel, zahnat rozebíráním kolejí.
Chápu, obavy z korony se vrací, nejistota a tak, a když deš do fachy, tak se takovej tukabel jako přivýdělek hodí. A šup s tím do sběru!