„Hledali mě včera večer fízli – TY KURVY!“ znělo sborově ve Vagon Klub (OFFICIAL) na Národní, když jsem tam přicházel těsně po 22. hodině. Hrál tam Záviš, na kterém jsem byl už potřetí od mých 16 let, ve Vagonu však prvně. Po představení jsem běžel, abych stihl alespoň část, ale hned u vchodu mě uklidnili, že začal o půl hodiny později. Konečně je tahle muzikantská nedisciplinovanost k něčemu!
Překvapilo mě, že z drtivé většiny byli na místě mladí lidé ve věku do 30 let. A to navzdory faktu, že Milanu Smrčkovi nbl. Závišovi je 65! Přicházím těsně před pauzou, takže po téhle skvostné skladbě čekáme a čekáme a čekáme. Lidé jsou ale tak natěšeni na svého Závu, a tak když už hraje asi dvacátá písnička na výplň ticha o přestávce, někdo začne pískat, aby autora vyvolal. Ostatní si myslí, že pískot signalizuje Závišův návrat, a tak se během deseti sekund přesune většina lidí k podiu. Já sedím opodál u stolu.
Vedle mě si mezitím sedá muž, který vypadá jako šermíř, a je evidentní, že Záviše poslouchá velice rád. S ním přichází i pohledná blondýna. Vypadá to na jedno z prvních rande, a když se z reproduktoru ozve ještě o přestávce předělávka slavné skladby Da da da (Trio, 1981), která v podání Tří sester zní „ta na tuty mi jediná dá dá dá“, žena se příliš nadšeně netváří. Jedeme dál. „Starý kokot, starý kokot, starý kokot,“ takhle se vyvolává Záviš, jen tak pro představu. On sám o sobě tak zpívá, aby bylo jasno. A sorry, tentokrát se sprostým výrazům skutečně nevyhnu.
Záviš to po pauze odpálí hitem Cukrářská („cukráři, ty debile, naval laskominu, nebo ti vykropím na čuňu močovinu“). Nadšený dav začne spontánně skandovat „Záviš na Hrad“, což v dnešním kontextu prozatím oznámených kandidátů vlastně vůbec nezní jako něco bizarního. Fanoušci si v hlavě odškrrrrtávají pomyslné kolonky se skladbami, které chtějí slyšet, a které už jejich autor odehraje.
A tak když skončila Cukrářská, následoval další požadavek davu: „my chceme PIČU, my chceme PIČU“ – psáno velikými písmeny, protože jde o pojem vztahující se ke skladbě Já si nechám vytetovat piču na čelo. Záviš tuto skladbu skutečně následně hraje a je to úžasné – já osobně miluju verš „ňákej vořech z vokna mrsknul violoncello, a já si nechám vytetovat piču na čelo“.
Pak se hrajou skvosty jako Nikdo to neocenil („nikdo, pouze Joska, a to je bohužel duševní troska…“), následuje moje milovaná Nenázvuhodná prasečina („hned si padli do oka při prvním setkání, oběma sršelo z očí pusté mrdání“). Vtom okamžiku se nacpou na podium nějaké slečny, a chtějí se se Závišem vyfotit. Nikdo z ochranky je kupodivu nevyhání, a tak dav skanduje, co jiného ovšem, „ukaž kozy, ukaž kozy“. Přání nebylo vyslyšeno a koncert pokračuje, slečny slézají z podia.
Všechno to končí písní nejlepší z nejlepších, a sice Andělou („Andělo, ty kurvo…“). No a jako přídavek jsme si vyloužili Já na vojnu nepudu („…já to mrdám“). Byl jsem zas nadšenej!
Může se zdát, že je to jen o řvaní sprostých slov. Závišovu tvorbu ale vnímám jako možnost se uvolnit, zazpívat si o všemožných ujetostech a současně tak krásně, jako by to byly Tři kříže. Záviš totiž má možná bujnou fantazii na prasárny, ale nemůžu nezmínit jeho básnictví, jeho jemnost a specifickou poetiku, kterou kombinuje s krásami češtiny. Považuji ho za obrovský monument na poli český alternativní hudební kultury. Ale to asi víme…
Když jsem odcházel, vylézám ze záchodu a jako prvního člověka spatřím Záviše, jak jde z podia do šatny, což je ve Vagonu cesta asi na dva metry. Pěkná náhoda. Tak jsem se na něj podíval zblízka v životě už potřetí, a šel spát.
Díky, bylo to opět úžasný! Tak snad za měsíc zas…
A jak dopadl šermíř s blondýnkou? Doufám, že to skončilo verši Záviše: „šli spolu na kafe do kvartýru jejího, hned za dveřma vystrčila lochnu na něho…“ Přidávám cringe video, musíte mi to odpustit :)))