Nejsem hypochondr. Ale umírám. Mám ten pocit. Jako by mi bylo 98 let. Každý si rád dělá srandu z mužské rýmičky. Lidi v domnělé srandě zveličují tuhle zdánlivě banální nemocičku jako chorobu, která jednou vymýtí lidstvo. Před pár roky jsem někde četl o důkazu, že muži opravdu rýmu snášejí hůř. Zdroje po mně však nechtějte. Od té doby to ale beru jako fakt, který pěstuji. Stokrát opakovaná lež…
Mám rýmu, trochu kašel, jsem unavený. V podstatě by se můj stav dal přirovnat ke kocovině. Na škále od jedné do deseti se teď cítím tak na 6 bodů z 10, tedy lepší průměr. Znamená to, že si dovedu představit, jak bych se asi cítil na bodu jedna, je to umírání, smrtelná postel a tak dále.
I tak mi ale přijde, když opustím mantinely objektivity, že umřu, chcípnu, pojdu, zhebnu, zhasnu, natáhnu bačkory, skonám, zajdu, dokonám, ukončím své pozemské bytí.
Jsem zvyklý jako mladý člověk, že je mi většinou moc dobře. Uběhnu pár kilometrů bez větších problémů, jsem celkem pružný, všechno funguje tak, jak má. Proč by taky nemělo? Je mi dvacet tři let. Jakákoliv odchylka mě pak trochu vyvede z míry. Představa, že je někomu 70 a cítí se takhle denně, mě děsí.
Když nejsem ve své kůži, naříkám si, jak trpím, co všechno nemůžu, jak mě bolí tělo a kdesi cosi. Pak se ale zamyslím a říkám si: „Vole, podívej se, kolik je tady nemocnejch lidí. Na vozíku, ve vegetativním stavu, v kómatu, po chemoterapii, s vývodem z boku, s cukrovkou, po mrtvici, nevidomých, hluchých, na plicních ventilátorech, bez zubů, bez vlasů, a tihle se určitě staví ke svému hendikepu statečněji než ty teď.“
Tak se vždycky takhle uvědomím, a protože jsem najednou zdravý jak smoothie z Ugovy salaterie, dám si výklus na tramvaj, naskočím do ní parakotoulem, vzklopkou se postavím na nohy a přemetem se posadím. Jenže pak se zadýchaný rozhlédnu a vidím kolem sebe všechny ty doopravdy zdravé a spokojené lidi, co mají chuť k jídlu, co jídlo cítí, co jim chutná pivo, a náhle si říkám: „Co to žiješ za život? Tihle lidé mají všechno, co si přejí, zatímco ty bloudíš životem, každou vteřinou zemřeš krutou smrtí, tvoje ostatky budou poplivány, proklety, naloženy do soli a prodány do Švédska jako smradlavá pochoutka Surströmming.“
A takhle se to cyklí celé dny, dokud se mi neudělá líp: je to balanc mezi Leonidem Rogozovem, co si sám vyoperoval slepé střevo a mezi Baronem Prášilem a jeho chorobným předstíráním nemoci (zvaným taky Münchhausenův syndrom podle jeho pravého jména).
Rád jsem Vás poznal. Vzkažte mým dětem a vnukům, že jsem nic neměl, a tudíž jim nic neodkázal. Jen ostudu.