Je několik velmi základních typů lidí podle toho, jak se pohybují po nástupišti při čekání na vlak.
Jeden druh pouze sedí nebo stojí, hledí do telefonu. Mezi ně patří zejména ti, co jezdí pravidelně – co si jsou jisti, že stojí správně.
Další typ lidí je množina chronických pochůzkářů – kam se většinou řadím i já. Tito lidé ze mnoha různých důvodů nachodí během čekání na vlak desítky až stovky metrů (v případě pardubického nádraží, které kypí výlukou, jsou to v součtu celodenní výlety). Někteří si vykračují z plezíru, jiní z neurotičnosti, která jim nedovolí postát, další si zkrátka nejsou jisti, zda stojí správně, jestli ten vlak náhodou už nejel. Do této množiny řadím i podkategorii pacientů se „syndromem blížícího se vlaku“ – tito zkrátka neustále hledí do dáli, jestli už to NÁHODOU nejede. Jejich pohled má takovou moc, že zkracuje koleje, že pouhou myšlenkou postaví vysokorychlostní železnici (to by se v ČR hodilo), věří, že vystřelí neviditelné lano, které přijíždějící vlak přitáhne.
Pak už to jsou menší skupiny: ti, kteří přibíhají na poslední chvíli… Dále výlety mužů – tyto skupiny činí pohyb po trajektorii skupina-koš (kam vyhazují zpravidla plechovky od Plzně). Nebo výlety důchodců – moc se nepohybují, věří, že stojí na správném místě a že nastupují do správného vlaku.
A pak je tady speciální případ: naprosto normální kluk asi v mým věku, co se na pardubickým nádraží v 8 ráno připotácí s lahví Jägermeistera v ruce (kde mu z té sedmičky zbývají tak dvě deci), zatímco zbyteček půllitrové Coly má zastrčený v kapse bundy. Pozoruji tak výjev, jak študuje patrně jízdní řády na svém mobilu s jedním okem přivřeným – tuto metodu velmi dobře znám, a vím, jak dovede člověka vylekat, že tramvaj jede v 98 hodin a 63 minut. Když už ví, co potřeboval, všímám si, jak celou tu lahev svírá pouhými dvěma prsty – palcem a ukazováčkem. Podaří se mu ji položit na odpadkový koš a začíná akce batoh, ze kterého vytahuje – k mému překvapení – vodu (snad). Pije ji, protože si dost možná už v tuto chvíli uvědomuje, že tento den bude velmi těžký, a snaží se tak přejít celkovému defektu svého těla, který bude následovat. Je to však pohyb velmi pomalý, jako by lenochodí. Jednou zachytím pohled jeho uhrančivých modrých očí, jejichž obsah mluví za vše. Volá o pomoc, trpí, chce spát, pohladit, nakrmit, zazpívat ukolébavku. Je mi ho líto, vím, co prožívá. Jak se asi cítí, když lidé jezdí do práce a on se teprve vrací z kalby…
Pak ale študýrka končí, neb přijíždí vlak, a naše cesty se dělí.
Dobré ráno, dobrý den!