Šel jsem včera večer po ulici v HK. Přede mnou tak 10 metrů malý kluk, asi 6 let – tak to je poloviční pohoda. Když ho vidím, zrovna si říkám, že jsem takhle bloumal ulicemi jako on a koukal se kolem sebe, a pak mi došlo, že zrovna teď bloumám stejně tak. Najednou se zastaví, já ho dojdu a zdraví mě: „Dobrý den.“
Odpovím stejně tak, a on na mě stále kouká přes jeho hranaté brýle s modrými obroučkami. Jako by něco chtěl.
„Já jdu sám na nákup,“ sdělí mi to, co má na srdci.
„A kam jdeš?“
„K Vietnamcovi.“
„To jdeš poprvé sám?“
„Ne, to chodím často,“ říká jak ostřílený kupec.
„A co máš koupit?“ zeptám se. On začne z kapsičky na levém rukávu zelené zimní bundy vytahovat modrý papírek, začne číst:
„Prosím..,“ zjistí, že má papírek vzhůru nohama. Otočí jej a čte:
„Prosím, prodejte synovi papírky – Vážky, děkuji.“ – to jsem se zasmál, zeptal jsem se, jestli to má táta na cigára – prý ano, na co jiného taky, ty vole… A čte dál:
„10 rohlíků, mléko, máslo…“ Jdeme dál a on pokračuje:
„Já to dám do tohohle batohu,“ ukazuje na školní aktovku.
„To jsem ještě neviděl, aby někdo nosil nákup v aktovce,“
„Když já nemám jinej batoh, ve kterým bych to nesl,“ vysvětluje. To už jsme na přechodu u zastávky a ptá se mě:
„A vy jdete na autobus?“
„Ne, já jdu naproti svý holce, víš? Ona jde z Auparku. Pojď, ještě tě převedu přes cestu.
„Přejdeme, přeju mu šťastný nákup a po dlouhém vykání z jeho strany se ozve vlídné kamarádské:
„Tak čau.“
Já jdu dál a směju se tak dalších 500 metrů. Mám kamaráda, a je mu 6! Bavím se tím, jak se mě nebál a prostě řekl, co má na srdci. Zrovna ve chvíli, kdy jsem přemýšlel o klukovství… Hustý! PS: Zpětně mě tak napadá, že mi trochu připomínal toho kluka, co si přišel hrát s kamením… Revival?!