Četl jsem knihu o šumavských samotářích od Aleše Palána. Knížku mi půjčila kamarádka Zuzka Štěpančíková, které moc děkuju, protože ani neví, co tím spustila: Bylo to někdy na podzim 2020. Těsně před tím, než jsem měl covid, procházel jsem takovým zvláštním obdobím, kdy jsem začal mít nutkavou potřebu utíkat z města, potřeboval jsem hledat spokojenost v samotě, a vystavit se cíleně naprosté divočině, jaksi primitivnějšímu životu.
Jasně, současné trendy praví „návrat k přírodě“, eko-bio-racio atd., ale já na trendy většinou kašlu, v mém případě to byla spíš nutnost. Proč? Praha mi nesedla, škola mi brala hodně času, a málo mi ho dávala na psychickou regeneraci, navíc jsem cítil, že jsem nikdy neměl svůj vlastní prostor, kde bych byl svým pánem. Potřeboval jsem místo, kde bych se mohl zastavit a řešit jen přežití. Věděl jsem, že kdybych nezastavil, stopka by přišla sama dřív či pozdějš.
Skromná karanténa na chalupě v Orlických horách byla důležitým momentem, kdy jsem si řekl: „Petře, vole, kup si chatu!“ Pak ale následovalo: „Petře, ale ty jsi o žebrácký holi.“ A tak mi z toho vylezlo: „Petře, pronajmi si chatu.“
Bizárek no, hledal jsem, prodíral se stovkami drahých turistiských chat, pak ale! Chata 16m2, Doudleby nad Orlicí, u cyklostezky, vlak necelej kilometr, sklep jak svině, a co hlavní: nájem 1 000 korun za měsíc! Oh shit bloody hell, to je tak levné a nic tam není, jen chata a zahrada. Zkrátím to. Boj byl veliký, zájemců mnoho, ale protože je tento objekt na vrchu brutálního kopce, polovina starců sem nevylezla, druhá pošla v půli kopce, a zbytek lidí postupně odpadl. Já vyčkal, a chatu získal.
A tak asi od listopadu trávím volný čas tady. Za pár set/tisíc jsem to tu vybavil, opravil podlahu, vymaloval, s pomoci kamaráda Filipa Jáši jsme nabrousili a nalakovali okna – vše, aby se tu dalo základně žít. Je tu elektřina, takže svítíme, nabíjíme, ale to je tak všechno. Voda je ve studni, ale není zde čerpadlo – zatím. Vodu vozím v kanystrech, a mytí nepřipadá v úvahu, zatím – snad v létě. WC suché, velmi punkové. Wi-Fi niet. Signál da. Na zahradě jsem našel pohozená sice rezavá kamna, ale už topí, a komín tahaj tak dobře, jak Jeho Knížecí Jasnost z Fimfára tahá kačera. Pokud se chci umýt, ohřeju vodu na kamnech, naliji do lavoru, a v něm se umyju.Tak jednou týdně tu spím.
Zima je krutá, jak vyhasnou kamna, přichází severní pól. V noci slyším divné zvuky. A nebo když si dole na cyklostezce někdo povídá, funguje to jako amfiteátr, a mám pocit, že ten člověk stojí přede dveřmi. Jsem najednou součástí toho, od čeho jsme jako lidé odstrkováni. V létě tu chci být o dost víc!
Nehraju si na to, že jsem nějakej poustevník. To bych musel sakra zabrat, a věřím, že by mě to vyhodilo ze společnosti, kterou životně potřebuju. A taky že bych nemohl dělat práci, co dělám. Ale říkal jsem si, že by to třeba někoho mohlo inspirovat. Plány? Uklidit bordel na zahradě, sklízet ovoce – je tady asi 30 ovocných stromů… Pokusit se o udržitelnost. V létě tam chci dělat drobné sedánky. Zkusím pěstovat zeleninu – kdo by se chtěl přidat a sdílet společnou latifundii? Všechny svoje zkušenosti zapisuji, a třeba to jednou dám do kupy. Mám to prý pronajaté minimálně na 3 roky, tak bude materiálu dost. Nevím, jsem otevřený, jak to bude. Je to laboratoř života, přírody, je to moje laboratoř!
Takže přijímám návštěvy, kohokoliv provedu! A sdílím pár fotek, abyste věděli, do čeho jsem se to vydal. Je to třeba post-pubertální rozmar… Tak ať!
Foto: Sára Severová