Rád dělám rukama. Vážně. Baví mě manuální práce, rozhodně se jí nebojím, a troufám si říct, že mám i někdy dobré nápady. (Proto se vždycky bráním, když slýchám, že herci a umělci neumí dělat rukama a jsou nešikovní.) Nemám úplně technické vzdělání, ale přesto sám sebe občas překvapím, co se mi podaří vymyslet. Žádný problém.
Jediné, v čem to vázne, je jakýsi syndrom dlouhodobosti, tedy že (snad vzhledem ke své blíženecké povaze) mě věci občas velice rychle omrzí, když se dostanu pod jejich povrch, tedy poznám jejich složitost. V takovém případě daný projekt odkládám na neurčito a vyčkávám na impuls, který mi dá sílu v něm pokračovat. Moji rodiče jsou mi svědkem, že tento nešvar pěstuji od raného dětství. Kolik nedodělaných laviček, skříněk nebo domečků visí kdesi ve vzduchoprázdnu nebo létá kolem nás v podobě kouře ze spálených prkýnek, latí a fošen…
Moje poslední největší dílo tohoto druhu byla covidová oprava fichtla, kterého jsem bravurně rozložil do posledního šroubku, všechno očistil, zbavil mastnoty, plechy připravil na opískování nebo konzervaci laku, a… to je všechno. Rozložený fichtl tak čeká v garáži mého táty na opětovné složení. Už mám nabídku od jednoho kolegy z autoškoly, že mi s tím pomůže, že to za den máme hotovo jak nic. Tak uvidíme. O tom jsem však psát nechtěl. Takových rozdělaných projektů na mě čeká mnoho, ať už je to zrestaurování staré skříně nebo staré truhly, přilepení dvou zbylých metrů podlahové lišty nebo úklid půdy.
Přesto se mi něco dotáhnout do konce skutečně podaří! A to je hlavní téma, o kterém jsem chtěl psát. Já miluju dívat se na změnu. Proto jsem odjakživa organizátorem různých úklidů, přestaveb, rekonstrukcí, restaurování a tak dále. Já miluju vidět věci, jaké byly, a následně se kochat tím, jaké jsou díky mému přičinění. Mezi tím je fáze, která za to všechno může: idealistická představa, jaké by věci MOHLY být.
Mám moc rád praktičnost a funkčnost. Jakkoliv jsem všelijak rozlítaný a moje myšlenky nejsou vždy kotveny racionálně (proč by měly?), tak co se týče organizace garáže nebo půdy či sklepa, to jsou moje vysněné chvíle, kdy se ze mě stává architekt. Mám rád, když věci dávají smysl, když se prostor využívá chytře, když se s ním neplýtvá, když každá věc má své místo, když denně používaná věc je dobře přístupná, a nemusím kvůli ní odházet deset dalších věcí, které se nepoužily roky. A když se k tomu přidá smysl pro estetiku – aby to při vší praktičnosti dobře vypadalo, tak je to splněný sen.
Když se pak něco takového povede (naposledy jsem od základů přeorganizoval garáž), musím se na výsledek pořád dívat. Zachází to až do jisté úchylky. Nejenže jsem v „garážový“ den měl práci hotovou za tři hodiny, a následující dvě hodiny se cyklicky vracel dívat se na místo činu, abych viděl, jak jsem šikovný a jak se mi to povedlo. Nejenže jsem každý den od dne „G“ otvíral ráno garáž ještě před čištěním zubů, abych se ještě pokochal, jak se mi to povedlo vylepšit (kvůli čemuž jsem tradičně nestíhal ranní povinnosti). Nejenže jsem si to samozřejmě celé vyfotil a natočil („si“ je blbé slovo, protože jsem to ihned posílal rodičům a kamarádům). Ale k tomu všemu jsem byl schopen stát v té garáži a kochat se tím, jak to hezky vypadá na fotkách a na videu! Aneb jak to vypadá v tom omezeném rámečku… Je to snad jakási posedlost tím, jak věci vypadají na rozdíl od toho, jaké jsou? Sociální sítě a jejich vliv na naše myšlení?
„Vy jste se zase kochal, pane doktore,“ říkám si v duchu, když jen tak bloumám zahradou a prostorem a dívám se na dílo, které jsem vykonal. Jsem unešen tím, jak se věci změnily. A přesto vím, že všechno nové začne blednout okamžikem vzniku. To, co jsem nyní vytvořil, za pár let někdo vyhodnotí jako nesmyslné, nepraktické, nefuknční a neestetické. A je dost pravděpodobné, že to budu já sám. Můj táta mi řekl, že když si teď zařídím byt, tak stejně budu žít dalších deset let s tím, co se tam nepovedlo nebo co bych tam udělal jinak, až to jednoho dne udělám celý od základu znovu, a za pár let budu zase přemítat, co a jak – no takhle pořád dokola. A kochat se a zahazovat, kochat se a zamítat, kochat se a měnit a přestavovat a předělávat.
A v-v-v-o t-t-t-om t-t-t-o j-j-j-e…