Práce. To je slovo, kterého se někdo bojí, někdo mu propadl jako závislosti, pro dalšího je to pouhá cesta k výdělku, jinému to musí dávat smysl a považuje to za hluboce niternou činnost. Způsob a povaha práce se napříč dějinami dost měnily, ale vždycky byla práce spojená s přežitím – musel jsem dřít na poli, abych měl co jíst. Dnes je práce trochu jiná: jde o nutnost, díky které vyděláváme peníze – abychom měli co jíst. Je to podobné, a přitom úplně jiné.
Psát chci ale o jiné práci. O té manuální. O té, kdy někdo něco vytváří, sleduje nějaký okamžitě viditelný cíl – nikoliv dlouhodobě.
Já zkrátka miluju pozorovat lidi, kteří pracují.
Myslím, že to máte taky tak. Aspoň trochu. A pokud ne, tak jste o něco přišli. A nebo kecáte!
Zrovna teď jezdím denně do Prahy a ráno kolem osmé přestupuju v Pardubicích. Tamní nádraží je už nějakou dobu v rekonstrukci. Trvá to maximálně deset minut, kdy postávám na peroně a čekám na vlak R 894 směr Praha. Stojím venku, protože vevnitř je moc teplo a navíc tam voní ty Fornetti (dnes Minit), které prostě chutnají dobře, zvlášť ty pizzové, ale jsou rozpékané z polotovarů, a zkrátka nezdravé. A to není dobře.
A tak si stojím na nástupišti. Tam venku pozoruju chlapíka se sbíječkou, jak odlupuje na staré zídce vedoucí od schodů na nástupiště jednu kachličku za druhou, je to ten typ práce, která člověka vyloženě přitahuje ke koukání. Se slastí pozoruju, jak druhý bruskou odřezává jeden železný sloup za druhým. Včera jsem sledoval chlapy, jak hází lopatou kusy odsekaného betonu na jednu hromádku. No nádhera. A teď se podržte: zrovna dnes tam bylo něco, co mě vrátilo do raného dětství: BAGR!
Sledujte tuto situaci: řidič (nebo jak tohoto génia svého oboru nazvat) ramenem bagru ladně nadzvedl do vzduchu asi osmimetrovou železnou traverzu, kterou ovšem chytil příliš na kraji, aby ji zuby drapáku udržely. Proto si ji trpělivě položil vedle starých kolejí, aby ji uchytil správně veprostřed. Následně ramenem otáčel do směru, kam chtěl tento kus šrotu uložit, a nejspíš tak učinil, jenže to už jsem neviděl. Všechna krása někdy končí. Tuto lyrickou píseň mi přerušil přijíždějící vlak.
Začal jsem přemýšlet o tom, jak krásné je dívat se na někoho, kdo něco umí. A když to dělá ještě s láskou, to je pak něco! Pamatuju na to, jak mého tátu rozčilovalo, když se na něj děda (jeho táta) při práci (třeba na zahradě) díval. Dnes to rozčiluje mě, ale nemůžu říct, že bych se taky rád nekouknul, a že to moji pozornost nepřitáhne jako silný magnet, když někdo hrabe listí, hází hlínu lopatou nebo kope rýčem díru v zemi.
Uvědomil jsem si v těch Pardubicích, že takhle přesně vzniká divadlo: někdo něco dělá a druhý se na něj při tom dívá. Takhle prosté to je.
Dějových linek tam je nesčetně – bagry, sbíječky, svářečky, brusky…
Jde o drama v podstatě sociální – téma pracovní doby dělníků, jejich morálka, možné spory – bagristé se mohou nad ostatní dělníky bez stroje povyšovat, „lopaty“ mohou cítit dlouhodobé podhodnocení a zneuznání v očích šéfů, svářeči si mohou stěžovat na nepohodlné svářečské helmy…
A tak si říkám, proč bychom se nemohli na dělníky chodit dívat za peníze. Myslím, že to je docela slušnej podnikatelskej záměr. A uvažuju, že by to pomohlo oběma stranám. My, co se profesionálně rukama neživíme (pouze jako laici), bychom měli o zábavu postaráno, stavební firmy by získaly další příjmy do své kasy, a dělníci? Ti by si dávali sakra pozor, kdy se opřít o lopatu a jen tak čumět na svého kolegu.
Jsem si jistý, že by mi všichni pracující v kultuře děkovali, protože bych na divadlo dostal tolik lidí, jako se to nepovedlo nikomu skrze Hamlety, Cyrany z Bergereacu nebo Charleovy tety!
Tak kdo do toho se mnou jde?