Psát se dá o čemkoliv, a trochu pak taková tvorba připomíná čapkovské fejetonky, kdy dokázal psát o psech, kočkách, žebrácích, no prostě o čemkoliv. Mám psaní o podobných drobnostech rád, protože často člověk nachází podobnosti se světem, kde žije, sám se sebou, se svým okolím. Současně mě ale trochu rozčiluje něco takového číst, protože jsou to taková zamyšlení, bezčasá a konstantní, není to názor, informace, ani rozhovor, není to faktografie, spíš taková poezie bez veršů. Snadno člověk sklouzne ke klišé, píše o tom, jak slunce hřeje, voda chladí, mráz štípe a kopřiva pálí… Ale to jsem zase odbočil – zpátky na palubu, Grangerová.
Takže rozcestníky. Koho by napadlo přemýšlet nad něčím tak konkrétním? Rozcestník vede člověka po různých trasách různými směry. Nutno říct, že je to (podle mě) spíše záležitostí českou: ne že bych znal rozcestníky jiné, snad na Slovensku jsem se s nimi setkal, v Norsku méně – a taky jsem nebyl všude, tak budu psát jen o rozcestnících českých, těm rozumím a znám je.
Myslím si, že Klub českých turistů vytvořil za ty desítky let v naší zemi nevídanou kulturu cestování, jejíž součástí je právě setkávání se na rozcestích, na místech, kde se křižuje více tras. Pro mě je takové místo okamžikem velikého návalu vzrušení.
To si takhle jdeme z kopce nebo do kopce, no prostě taková ta turistická rutina, kdy se jen šlape, a najednou zahlédnu strom, sloupek, kus skály nebo tak něco, na čemž zahlídnu ty béžové tabulky, z nichž každá je natočena jiným směrem. V takovém okamžiku přidám do kroku, ať jsem jakkoliv unavený, a hrnu se podívat právě k tomu rozcestníku.
Proč? Víte, mně přijde neskutečně krásná představa stát na jednom místě a uvědomovat si, kam se z něj dá dojít. Vyloženě mě naplňuje štěstím, když si uvědomím vztah dvou míst, která znám například jen z vlaku nebo z auta. Najednou stojím na kopci, který je spojnicí mezi těmito dvěma místy, jsem na místě, o kterém by mě jindy ani nenapadlo uvažovat – najednou mi dojde, že ta místa nejsou spojena jen asfaltem. Jindy jsem na místě, kde je zničehonic rozcestník, kde jedna tabulka ukazuje trasu k místu, o kterém by mě ani nenapadlo, že bych mohl být v jeho blízkosti.
Pro mě dívat se na rozcestník je jako číst v knize krajiny: a tahle cesta vede ke kostelu, jiná na železniční stanici, tudy se dojde na autobusák, jinudy do skalních útvarů, a jaké to tam je? Je to do kopce? Dá se tam dojet na kole? A co je tohle za vyhlídku?
A ty barvy! Rozcestník prostě kypí barvami: červená, zelená, modrá, žlutá, do toho ty oranžové tabulky cyklotras. V tom monotónním koloritu lesa je rozcestník najednou jak diskotéka. Stojím pod ním, koukám na něj a přemýšlím si o tom, kam všude by se dalo dojít. Mám svoji danou trasu, ale hraju si s představivostí, jaké by to bylo vydat se najednou po zelené místo červené, a dojít úplně někam jinam.
Takže rozcestníky. Někdo jde kolem, jen mrkne, kam pokračovat, a jde dál, nezajímá ho nic než ta jeho stezka. No a pak je druh lidí, jako jsem třeba já: stoupnu si tam a když je rozcestník opravdu veliký, stojím tam třeba deset minut, kdy ani nedýchám, a kochám se. Ani nekoukám na tu horní tabulku, neřeším, kde jsem. Ale kam bych mohl dojít, to mi vhání novou krev do žil.
Ty rozcestníky tam prostě byly, jsou a snad budou. Lidi kolem nich chodí. Jen málokdo se zastaví a kouká na plechové tabulky jak na televizi. Já jsem málokdo. Miluju rozcestníky!