Tak mám covida. Koronu, koronáče, koronapičuse, co viď, koronafirus, devatenáctku. Jak jsi krásné coooviiďátko…Mít ho dřív, asi čekám fanfáry, limuzínu před domem a quattro formaggi preferiti z hradecké Pizza express denně do karantény zdarma. Teď je to nuda. Jsem jeden z mnoha.
Zdá se, že to zlehčuji. Je mi 22, bylo mi mizerně, začalo to jako pitomá viróza, kterých je na podzim požehnaně. Jenže pak jsem o to přišel. O čich. Hepčich. A tím i o chuť. Od té doby říkám místo „dobrou chuť“ jen „dobrou“, a pak místo jídla spím. Suchý humor neodešel. To není humor. Tak jen suchý? Suchý taky neodešel. Zatím. Četl jsem recenzi v Divadelních novinách na jejich novou inscenaci Černá kočka – Bílý pes.
Zavřel jsem se na chalupě v Orlických horách. Je tady líp. Méně informací. Člověk vstává, aby topil v kamnech, to ho trochu vytrhne.
Jaké to je? Až váhám, zda o tom psát, když to má teď každej jak bužírky v roce 2005. Po prvních příznacích, kde dominovala bolest těla, hlavy, očí, ztráta chuti a čichu, a totální únava, jsem v pořádku. Takřka. On každý to má úplně jinak.
Teď už je mi líp. Bude líp?Jen jsem skutečně unavený, vyčerpá mě každá debilita. Dnes jsem vstával ve 4:30 a ve 13 hodin po obědě upadl do kómatu, ze kterého se probral po 4 hodinách hlubokého spánku.
Kamna praskají, co půl hodiny musím přiložit. Co tři hodiny dojít pro novou fůru dřeva. Na kamnech jsem vařil rizoto. A když dojde jídlo, objednám košík cé zet nebo rohlík cé zet, furt se mi plete, který mám vlastně rád. Rozváží i do Sudet! Neuvěřitelné.Jsem v Orlických horách, nikde nikdo, jen klid, mír, čistota, žádný covid. Našel jsem zde nebe, teď mám prostor hledat i sebe. Jou jou. A těším se, až zase bude klid i v normálu, a v divadle třeba uvidím… TEBE! Jsem špatný rapper.
Ale na divadlo teď není čas. Říkám si, že teď je to pozastaveno jako film na WHS, měl bych odejít někomu pomáhat, dělat něco prakticky záslužného, a ke šlechetné kultuře se vrátit, až bude zase mít své pevné místo. Nebo máme hledat nové umělecké směry? Lidé se nyní o to víc potřebují bavit a potěšit… Pro koho ale hrát, když nikdo nepřijde, a i když by mohl, tak se bude bát přijít? Tak nevím.
Přemýšlím, co se honí v hlavě těm, co covid popírají, vzpomínám na známé, co byli nebo jsou na plicní ventilaci. Děkujeme, Bille Gatesi. Ráno jsem našel mezi polínky dřeva mikročip. Chtějí očipovat nás i naše kamna!!§!
Klaním se hluboko, až si čelo odřu o podlahu, před zdravotníky všech krajů, zemí, kontinentů, planet!
Je skvělý čas se zastavit a udělat něco pro svoji duši. Dořešit si věci, nacházet odpovědi na vnitřní otázky, ptát se sám sebe, zda jsem šťastný jako Vojnicev v Platonovovi. RIP in piss.Chybí mi nakládanej hermelín, a i když na to nemám moc chuť, dal bych si točené, a sedl si se všemi dobrými lidmi do hospody, smál se, zpíval, říkal sračky, jak to umím, a ke všem bych čuchal. I k tomu pivu a hermoši a klukům a holkám a tlustýmu hostinskýmu a ke špinavejm záchodům. Ke všemu! Na to já mám totiž čuch!
Hezký den 🙂