Hospoda, co se jmenuje „Růžek“ nebo „Na Růžku“ nebo tak nějak je v každém městě aspoň jedna. Vlastně to dává smysl, že se ty hospody stavěly na rohu, na místě, kde se protínají ulice: je to dobře vidět z vícero stran, křižovatky cest jsou už z principu místem setkávání, je to tedy místo strategické, a tedy ideální pro provoz hospody. V Hradci máme Růžky dva – Velký a Malý. Zatímco do toho Velkého jsem vlezl jen jednou, a ještě omylem, přičemž nemám v úmyslu se tam do budoucna někdy vrátit, do toho Malého se vracím neustále – zde platí lidové rčení, které jsem si právě vymyslel: není Růžek jako Růžek.
Předně chci říct, že nedělám žádnou reklamu. Zaprvé za to nejsem placený, a zadruhé – i kdybych byl, píšu pravdu a nic než pravdu plynoucí z mého přesvědčení. Když by mi ale načepovali jednu Dobrušku gratis, nepohrdnu…
O Růžku píšu proto, protože jej považuji za fenomén, o kterém je třeba se zmínit. Místo má navzdory ne vyloženě okouzlujícímu okolí obrovsky dobrou energii, charisma (dá-li se to říct o hospodě) a je skutečná radost tam sedět – dalo by se mluvit o geniu loci.
Malý růžek je specifický mimo jiné tím, že na čepu nejsou žádné Plzně, Kozlové, Radegasty nebo Staroprameny. Nenajdete tady nic jiného než produkty z menších pivovarů. Jsou navíc tak dobře vybrané, že si své najde i člověk, pro kterého zkrátka ta IPA není – vybrat si tak můžete třeba z kamenické desítky, jedenáctky z Dobrušky, dvanáctky z pivovaru Na Kopečku, a takhle stoupáte výš mnohdy až ke dvacetistupňovým pivům pro opravdové fajnšmekry.
První ze vzpomínek, které mi v souvislosti s Růžkem utkvěly, je paradoxně z dob covidu, kdy jsem na Růžku začal ochutnávat piva prostřednictvím PET lahví, které jsem si vozil domů. Když už se to nějak otevřelo, a mohlo se sedět v hospodě, ale jen do 20 hodin (nebo do kolika), pan majitel Doležal vždycky čtvrt hodiny před zavíračkou vzal do ruky klakson, trumpetku s černou bambulí na konci, zatroubil na celou hospodu a vyzval svým nezaměnitelným hlasem, který budí respekt (jako u každého správného hospodského) hosty k placení. A od té doby už tam chodím pořád. Navštěvuju tento hostinec s kamarády, když chceme v pátek pít, směřuji sem i schůzky pracovního charakteru, a dobře se mi tam i tvoří. Je to skutečně inspirativní prostředí třeba pro psaní.
Aby bylo ještě víc jasno: já se opravdu nevyznám učeně v tom, co je svrchně kvašené, co přesně znamená Ale, IPA, APA a další zkratky. Nechci být pokrytec, ale je mi to jedno, protože se soustředím na atmosféru piva, na to, s jakou láskou je čepováno a na to, kdo mi jej přinese, jak prohodíme pár slov… Vnímat jednotlivosti by byla hloupost, funguje to prostě jako celek.
Psát ódy na alkohol může působit banálně , ale věřte mi, že tady nejde o pitomé pití piva. Být na Růžku pro mě znamená být součástí nekonečné tradice české kultury, která, jak je asi známo, vznikala snad vždycky u piva.
Na zdech vidíte obrázky Franze Josefa, a hned vedle Masaryka nebo Havla s Magorem Jirousem, vedle visí na obrázku Kurt Cobain nebo „Stouni“. Není tady puštěná žádná debilní televize, která by brala pozornost. Pivo si pokládám zásadně na porcelánové podtácky – někdy jsou obsazené, musím využít podtácku papírového, tak to jsem trochu mrzutý. K jídlu doporučuji cokoliv! Za velice solidní ceny dostanete skvělý pikantní nakládaný hermelín, domácí pagáče (škvarkové zelné placky) a nebo (mnou milovanou) škvarkovou pomazánku namazanou na čerstvém chlebu posypanou cibulí. Pivo si můžete vzít i ven, pokud jste kuřáci.
Ale to, co mě baví nejvíc, je láska, se kterou hospodští čepují jeden korbel za druhým. Pivu na Růžku totiž rozumí, rádi poradí a vysvětlí, co vlastně pijete. Když vidím na jednom z nich výčepáckou koženou zástěru a na hlavě typickou pokrývku hlavy jak ze Švejka, připadám si vážně jak ve staropražské hospůdce v dobách Jana Nerudy.
Nevím, co bych Růžku vytknul, neměl jsem v úmyslu hledat žádné chyby. Snad jen jedna věc mě napadá: je tam obvykle tak narváno, že si někdy nesednu.
Jenže na Růžku jsem tak rád, že bych tam pivo pil i v kumbálu na košťata. A vestoje.
