Publikováno 16. prosince 2021 na FB stránce Ketr Pult.
Doposud jsem jakékoliv obtěžování považoval za věc, která pro mě byla spíš abstraktní a měl jsem dojem, že se mě to spíš netýká. Dnešek mě ale přesvědčil o opaku.
Autobus do Pardubic, docela plný, na jedné čtyřce sedím já se starším pánem, na druhé muž ve věku asi 50 let, naproti němu slečna asi v mém věku. Sedám si. Zaslechnu toho muže, jak jí říká, že je hezká. Ok, divný, ale soustředím se na sebe.
Po chvíli vidím, jak jí sahá na koleno a říká: „Ne ne, vy nejste hezká, vy jste krásná.“ To už je mi divný, ale stále sedím, vyčkávám. Bus už chvíli jede a muž se evidentně snaží se slečnou navázat kontakt. Ptá se jí, jakou poslouchá hudbu a tak dále. Ona více méně nereaguje. Nasazuje si sluchátka, aby ze situace utekla.
V jednom momentě jí zase něco říká a to už jí nohu přímo hladí, na což ona reaguje tak, že mu ruku sundá. V tu chvíli cítím, že se děje něco ne úplně košer. Říkám si sám pro sebe, že ještě jednou na ni sáhne a zasáhnu. On jí občas řekne nějakou větu, na to kašlu.
Jedeme dál, jsme už někde na půli cesty mezi Hradcem a Pardubicemi. V tom okamžiku na ni sáhne potřetí, což je pro mě povel. „Prosím vás,“ řeknu a vidím, jak jemu ztuhl obličej. „Je pro vás srozumitelný, že je to slečně nepříjemný?“ Chvíli to vypadá, že dostanu do držky. Muž si sundá respirátor, a mám dojem, že dojde k boji. Zní to vtipně, ale v tu chvíli na srandu moc nebyl čas. „Dobře,“ pronese muž k mému překvapení. Zachytím oči slečny, které se evidentně ulevilo, že jí někdo zachránil. Muž pokračuje a náš rozhovor se stává spíš dadaistickým dialogem.
Dost zvláštní je, že při každé větě sahá i na mě. Konkrétně na moje koleno. Mně to nevadí, ačkoliv už mám na jazyku drsňáckou větu, že jestli na mě ještě šáhne, tak mu ten prst zlomím. Haha, jsem jak Sylvester Stallone. Naštěstí na to nedojde, a zůstane jen u slov. „Vy jste hodnej člověk. Opravdu, jste hodnej člověk,“ říká mi. „Já si nemyslím, že byste vy nebyl hodnej člověk, ale přijde mi, že je dostatečně srozumitelný, že na tu slečnu nemáte šahat, že se jí to nelíbí.“ „My dva se v příštím životě ještě potkáme,“ řekne mi random větu, kterou nechápu. V tu chvíli se mi v hlavě rozjíždí myšlenky o paralelních světech o tom, že tohle byla nějaká zkouška a že tohle je můj učitel a kdesi cosi.
Sedím, docela se klepu, protože jsem fakt myslel, že dostanu na tlamu. Dál jedeme v klidu, ačkoliv mě před Pardubicemi ještě osloví: „Vy jste vážně hodnej člověk. Myslím, že se ještě někdy potkáme, já bych o to stál.“
Říkám mu jen, že tím si nejsem jistý, ale že uvidíme. Nechápu, proč mi to říká. Nepřišel mi jako blázen. Naopak to byl normální, slušně oblečený chlap. Ale co je normální, že?
Když vystoupím, ještě čekám, jestli se něco nesemele. Potkám slečnu a ptám se jí, jestli je v pořádku, současně se omlouvám, že to tak trvalo, než jsem něco udělal. Snažím se jí říct, že se musí jasně vymezit, když se jí něco nelíbí, ale odpovídá mi, že to v tu chvíli zkrátka nejde tak snadno. A má pravdu. To se to člověku radí.
Já kašlu na nějakou moralitu, abych tady popisoval, co to celý znamená, jak je to hrozný a že jsem vystoupil ze svojí komfortní zóny a že buďte taky takoví a že ten chlap je dobytek a holka je oběť a kdesi cosi – nic z toho není tak úplně jednoznačný. Takže jen chci říct: překvapilo mě to. A to hlavně proto, že pod těmi nánosy metoo a podobných extrémních iniciativ se skrývá problém, který fakt existuje. No a to je úplně všecko.
Máte s tím taky zkušenost? Vážně mě to zajímá.