Jak zahrabat jámu

V první řadě mi dovolte, abych Vám všem popřál jenom to nejkrásnější do dalšího roku. Ale vlastně spíš Vám přeji to dobré obecně do Vašich životů. 

V druhé řadě se omlouvám, že nebudu ctít pravidlo aktuálnosti při psaní článků. Myslím to tak, že se mi nechce psát o cukroví, Vánocích, petardách, alkoholu a novoročních ohňostrojích. Je nový rok, a já přináším moje osobní zamyšlení nad tím, jaký nás může čekat rok a následující doba. Nebojte se složitých souvětí a myšlenkových pochodů – když jsem schopný to napsat já, pochopí to jistě každý druhý. 

Je rok 2019. Před sto lety byl rok 1919. Náhoda? Nemyslím si. Ale skutečně. Pak přišel rok 1920 a další. Jenže následně přišly roky, které se nazývají „zlatá léta“. Roky společenského vzestupu, aktivního politického života a rozvoj Československa jako svébytného státu. 

Ale především to byly roky Osvobozeného divadla, byla to doba her, revue, písniček a obecně kulturního rozmachu díky Werichovi s Voskovcem společně s Jaroslavem Ježkem. Doba Vlasty Buriana, Ference Futuristy, prvorepublikových filmů, Oldřicha Nového, Lídy Baarové, Nataši Gollové, Adiny Mandlové a tak dále. 

Ale o to přeci jde. Já, a promiňte mi to, cítím obrovskou zodpovědnost za naši generaci. Rozmáchnout se. Být seismografem společnosti. Nastavit zrcadlo, ukázat možnosti, inspirovat, ale neurážet. My se zkrátka musíme přestat utápět v nekonečných falešných satirách. Už nemá smysl snažit se recyklovat staré písničky, scénky, filmy. Má smysl kritizovat společnost a její vývoj, má smysl bránit svobodu, ale přeci tak, abychom nabídli nějaké řešení. A ideálně tak, že každý bude ostatním naslouchat, nebude se bát konfrontace s jiným názorem a bude otevřený změně toho svého vlastního. 

Budeme-li otevření jiným, budeme je chápat. A když je budeme chápat, zbavíme se práva přehnaně hanit druhý názor. Ale současně nabydeme právo dělat něco, co lidem nastavuje zrcadlo. Jenže tak, že to nikoho nebude urážet, a přitom to může napadnout jeho pohled na svět. 

Tenhle příspěvek je možná (možná, protože se necítím být tím, kdo má někomu něco kázat) apel na tvůrce, co působí veřejně (film, divadlo, hudba, umění obecně, dokonce i služby lidem…), ale já si nepřeji nic jiného, než aby naše generace byla těmi, kdo věci posune o mílový kus dál. Kdo nás vyhrabe z toho nekonečného marasmu, kdo přijde s novými směry, proudy. Kdo přinese nové nápady, novou „avantgardu“. 

Prosím tedy každého zpěváka, herce, režiséra, scénáristu, skladatele a vlastně úplně každého člověka, který má chuť jít dál, aby při své práci nezapomněl, ba dokonce aby se zaměřil na sjednocování společnosti, na otevřenost vůči ostatním, na to, co si mohou lidé říci, nikoli na to, o čem se mohou do krve pohádat.

Já sám na to myslím denně a vím, že ta cesta bude pro všechny dlouhá a trpká, ale když každý zapojíme trochu své energie pro dobro celku, nakonec to přinese ovoce, tedy změnu k lepšímu. Tou cestou je humor a láska k lidem. Kdo má rád lidi, naslouchá jim. A kdo naslouchá lidem, chce jim pomoci. Kdo chce dělat umění, musí mít rád lidi. Umění je jediný prostor na světě, kde má tvůrce možnost ovlivnit každého, kdo se na něj dívá. Je třeba si této výsady vážit a být při předávání poselství divákovi pokorný a spravedlivý. Nikdo jiný tuhle možnost nemá. Je hanebné jí zneužívat. Každý tvůrce by měl kriticky zvážit všechna svá poselství ve svých dílech, a využít té božské možnosti reprodukce názoru ve prospěch společnosti.

Mezi rozdílnými názory je jáma. Jáma je symbol nepochopení. Ale také symbol neschopnosti naslouchat druhým. Nesmíme být těmi, kdo vezmou rýč a budou prohlubovat příkopy společně s lidmi na druhé straně. Obě strany musí vylézt na povrch a společně tu obří jámu zahrabat. A my k tomu máme možnost, přístup, a myslím si, že je to naší povinností. 

Tak šťastný nový rok 2019!

Petr Kult 

Zdroj titulního obrázku: https://www.novinky.cz/zahranicni/399268-jama-v-rybnice-pohltila-v-cine-25-tun-ryb.html