Můj spolužák z DAMU, Petr Urban, hraje jednu z hlavních rolí v nové pohádce Zdeňka Trošky Zakleté pírko. Režisér Troška objíždí s několika herci republiku a setkává se se svými diváky (to je samo o sobě pozoruhodné, protože objíždí kromě krajských měst i mnohá menší městečka, a musí to stát veliké úsilí a přesvědčení). A tak mi Petr sehnal lístky. Účastnil jsem se projekce v multikině Cinestar v Hradci Králové od 17:30.
Na zmíněnou pohádku jsem šel připravený jako na bizár, očekával jsem cringe v každé vteřině filmu, dokonce jsem se chtěl opít, a přiznám se, že jsem se malinko styděl, když jsem si na pokladně vyzvedával lístky. Šel jsem na projekci se svým děvčetem, což je polehčující okolnost, než kdybych na to šel sám – mohlo by to působit až patologicky.
Následujícími slovy asi překvapím. Už mám dost kritik Trošky a jeho filmů, kdy se hovoří o bizáru a nevkusu naprosto automaticky. Chci ten jeho styl pochopit.
Dívat se na film Zdeňka Trošky, a zde hovořím o pohádce, o ničem jiném, to chce pochopit diváky jeho pohádek. Předpremiéra v kině je právě ta příležitost, kdy se může pozorovat, jak ta pohádka působí na lidi, pro které byla stvořena. V sále byla tak třetina malých dětí, třetina dospělých lidí středního věku (odhadem šlo o průměrné občany, nešlo ani o intelektuály, ani o vyloženě viditelné patologické extrémy), a ve zbylé třetině byli důchodci (převážně ženy), a také někteří mladí lidé – vedle nás dokonce seděl mladý pár v našem věku (který k mému překvapení nejspíš opravdu nebyl po lobotomii, ba naopak působil velice spořádaně). Všichni se náramně bavili. A čím jsem sám sebe překvapoval – já se občas bavil taky. Vždycky jsem se přistihl a trochu se zastyděl (tolik mám v sobě zakořeněné odsuzování jeho filmů – je to jako bychom se bavili u seriálu Jaromíra Soukupa Premiér).
Člověk musí vědět, nač jde – uvědomit si, že nenavštěvuje artový film, ale pohádku pro děti, která z podstaty musí být trochu blbá, jednoduchá, stylizovaná, klišoidní, divák musí snadno poznat, kdo je hodný a kdo zlý.
(ačkoliv známe pohádky pro děti, které dosahují i tak vysoké umělecké úrovně)
Tak co se povedlo a co ne…
Byly tam opravdu momenty, kdy jsem zapomněl, že se dívám na něco, čemu jsem se přišel vysmát, a pohádka mě naprosto pohltila. Ať to byla opravdu krásná jihočeská krajina (měl jsem ale pocit, že byla v postprodukci moc světlá a barevná až nereálně – žánr to však možná vyžaduje), nebo spousta zvířat, barevných kostýmů a i pozoruhodných hereckých výkonů!
Výbornou komickou dvojici tvoří sestry, hrají je Šárka Vaculíková a Lucie Polišenská. Jedna je štíhlounká cácora, druhá robustní selka. Nejen psychofyzický kontrast hereček tvoří zábavnost situací, je tam i za mě silná osobní herecká investice každé z nich. Jistě že je to takové celé přitroublé, ale nutno se na to dívat optikou malého dítěte! A takové malé dítě – k mému překvapení, které se stalo impulsem pro napsání této recenze – odchází nadšené plné zážitků. Na konci, když tvůrci v čele se Zdeňkem Troškou nastoupili před plátno a začala diskuse, ptaly se velkým dílem právě malé děti. Popravdě, neptaly se, většina z nich řekla jen „Pohádka se mi moc líbila.“
Herecké výkony to celé tak nějak vyzdvihovaly, ačkoli bylo to dost nesjednocené. Mohli jsme vidět obrovskou stylizovanost vodníka (Lukáš Pavlásek), a poté protipólnou civilnost prince Vítka (Petr Urban), někde mezi tím stála ryze pohádková čistota a nevinnost mladé dívenky Aničky (Anastasie Chocholatá).
V průběhu děje, který byl překvapivě docela bohatý, byla však místa, kde jsem se úplně ztratil a nevěděl jsem, co se stalo a proč postavy jednají tak, jak jednají. Objevil jsem i nelogičnosti, jako že Lukáš Pavlásek v roli vodníka přemění Aničku, které pomáhá, na rybku, aby mohli cestovat rychleji – plavou v řece. Když se ráno vynoří z vody, Anička si nic nepamatuje, a vodník, který se sám mění v žábu, říká, že ji proměnil v rybku, protože žába plave hodně pomalu. Bylo to tedy tak, že ona plavala rychle a on celou noc skákal po břehu?
Nebo že Anička s vodníkem spí už třetí noc v lese, a když objeví chalupu s babičkou, kterou prosí o nocleh, sděluje jí, že se bojí spát sama v lese.
To ti to, ty huso, předtím nevadilo?
Film nabízí široké rozpětí kvalit – najdeme zde nejtrapnější vtípky, kdy jsem se styděl (například když Lukáš Pavlásek zpívá záměrně falešně písničku Pod našima okny teče vodička – spousta diváků se smála k zalknutí, jaká že je to řachanda, kdežto já prožíval hotové peklo), a na druhou stranu je zde opravdu několik povedených vypointovaných vtipů a situací.
Výprava celého filmu, zvlášť statek, kde bydlí hlavní hrdinka, to byla naprostá nádhera a člověk si opravdu připadal jako ve snu. Bylo až s podivem, že taková místa ještě existují!
Dějově se pohádka také drží častých klišé. Nejmladší ze sester, také nejkrásnější a nejhodnější, je tyranizována svými staršími sestrami, které jsou ošklivé a zlé. Zlá čarodějnice, hodná babička. Nedůvěřivý král a sarkastická královna, kteří nevěří, že obyčejná holka vyléčí jejich nemocného syna. Ale vadí to nějak zásadně?
Vadily mi i místy klišoidní emoce – občas se herci spokojili se dvěma pocity (naštvání/radost). A také některé až bláznivé kostýmy, připomínalo mi to Dolores Umbridgeovou. Některé filmové efekty jako například výbuchy jsou opravdu zážitkem, který je v roce 2019 až raritní, s tím si tvůrci mohli dát víc práce. Nebo v postprodukci dodělané červené houby v lese, které vypadají jako pochoutky v Karlíkovi a Továrně na čokoládu.
Troškův divák není blb, jen je jiný
V závěrečné diskusi bylo slyšet několik rýpanců do kritiků Trošky z řad diváků i z úst samotného režiséra, a tam jsem si říkal, že by bylo vhodnější spíše ukázat, že jako autor přijímám kritiku, leč s ní nesouhlasím. Přišlo mi, že hanit kritiky (leč někdy opravdu zbytečně nemilosrdné) znamená vytvářet příkop mezi filmovou kritikou, režisérem a diváky. Ze strany Trošky dochází k takovému falešnému mučednictví, které vidíme i v politice, a které si paradoxně své stoupence najde. A není jich málo. Na konto Trošky v diskusi zaznívaly věty typu „Nedejte se zmást tou kritikou, děláte do dobře, děláte to pro naše děti, nevraždí se tam, není tam moc složitých témat, my si u toho odpočineme a to je to hlavní, co od toho čekáme.“ nebo „Tvoříte filmy pro lidi, ne pro kritiku.“ Obecně zde vznikla podivná nálada proti všemu, co není české, co je západní a co je jaksi mimo „naše“ zajeté způsoby. Takoví lidé patrně nemají rádi fantasy filmy, a radši se drží v nadpřirozenu, které znají – čeští čertíci, vodníci a princezny.
Je to smutné, říkám si, že kritika a její recenze by tu měly být především pro autora (aby se posunul dál) a pro diváky (kteří se mohou podle recenzí třeba rozhodovat, zda na film půjdou). Bohužel slouží většina recenzí právě pro vyřizování účtů, a akorát se prohlubují už tak hluboké společenské rozdíly. Protože problém filmů Zdeňka Trošky je v malém měřítku jen zobrazením problému celé země. A ten se popsat dvěma slovy, ale bezpochyby hraje roli spor intelektuality a lidovosti. Spor rozumu a emoce. Vkusu a nevkusu. Otevřenosti a omezenosti. Východu a západu. Je to složité.
Troškovy filmy se asi nikdy nedostanou na festivaly, nevyhrají žádné ceny, ale přesto je po naší zemi obrovské množství spokojených diváků. Jakto? Nejsou to přeci hlupáci. Můžeme polemizovat o jejich vkusu. Odpovědí je podle mě skutečnost, která hraje i v mém uvažování stále větší a větší roli – relaxační funkce umění.
Průměrný divák (i televizní) v současné době nevyžaduje intelektuální obohacení – znamená to, že se nechce osobnostně rozvíjet?! Chce se utvrzovat ve svých názorech a ve světě, který si třeba pamatuje z dětství? Chce mít pocit, že není v současném světě obrovského množství informací, které se na něj valí, ztracen? A o ty informace vlastně jde. V Troškově pohádce nejsou uprchlíci, nemluví se tam o brexitu, o ekologické katastrofě. Pro diváka je to útěk. Zbabělý, ale nějakým způsobem potřebný. Na hodinu a půl se lidé dostanou do světa, kde vítězí dobro, kde roste chrpa na louce, kde nesmrdí vzduch a kde se voda z řeky dá pít. Toho všeho je si Zdeněk Troška moc dobře vědom, je to jeho styl.
Nemůžeme to mít těmto lidem za zlé. Žijí rozdílné životy, ale společné mají jedno: nemají chuť ani dovednosti, aby denně kriticky mysleli o světě kolem sebe. Mají svých starostí dost v práci, v rodině. Jejich potěšením je útěk ze světa, který nemohou změnit, kde se neorientují, kde jejich jedinou jistotou je právě ta pohádka, kde je svět ještě v pořádku. A technické nedostatky filmu, případná trapnost a dramaturgická nedokonalost se pro ně vyřeší mávnutím ruky.
Jde to líp?
Zdeněk Troška tedy má dobrý záměr, myslí to dobře, bezpochyby má letité zkušenosti s natáčením filmů, sám, jak říká, má nápadů mnoho. Ale myslím si, že by někdy chtělo být pokornější a ty pohádky dotáhnout do konce a konfrontovat náměty na ně i s někým, kdo není z jeho okolí. Protože pohádka má být pro každého, jako tomu je třeba u Třech veteránů. Takhle se na to může dívat jen určitá skupina lidí, která chyby přejde. Má to celé potenciál, ale chtělo by to více práce a snad více kritického myšlení při tvorbě.
Takže si myslím, a tím uzavírám své přemýšlení, že lze splnit relaxační funkci umění (nechat diváka odpočívat), a přitom jej posunout na jeho intelektuální úrovni, splnit funkci apelativní. Může se současně bavit, a přitom se dívat na umělecké dílo. Vím o málo dílech, které splňují oba tyto požadavky. A je pekelně těžké se o to snažit.
Je ale třeba nezbytné – podle mě – k tomu směřovat.
Péťo, chtěl jsem ti napsat soukromou zprávu s pochvalou za tvoji taktnost a údernost v kritice, avšak když jsem článek dočetl, objevil jsem možnost komentáře.
Zakleté pírko jsem neviděl, těžím jen z tvého popisu. Líbí se mi, jakou váhu dáváš lidovému umění a nacházíš v tom smysl. Je důležité si přiznat, že Troškovy filmy mají obrovskou sledovanost a má to svůj důvod. Na druhou stranu sám jsi napsal, že jsou některé složky, až na výjimky, zanedbané. A ať je to lidové, nebo ne, mělo by to být dotáhlé. Zároveň máš naprostou pravdu s únikem do ideálního světa, kde si všichni odpočinou. Tenhle odpočinek je totiž něco, co všichni hledáme a tím se to pro nás stává tou největší slabostí. A když už někdo vytváří odpočinkové dílo a je si toho vědom, vnímám jako ochuzení diváků, když dá důraz na výpravu a krásné kulisy a zanedbá ostatní. Každopádně tvou kritiku cením z mnoha ohledů. Například fakt, že jedné z předních rolí se ujal (hahaha) tvůj spolužák. A omlouvám se, jestli můj komentář nedává smysl, nebo je zbytečný. Jsem opilý a měl jsem potřebu se vyjádřit.
Tvůj spolužák Filip