Obvykle rozdávám smích nebo aspoň úsměv, a proto si myslím, že mám právo jednou sdílet zmar, skepsi, smutek, bezmoc, beznaděj. Bude to dlouhé a nemusíte to číst. Ale třeba převládne vaše zvědavost nad klipovitostí dnešní doby. Nechci teď následujícíh XYZ řádků nikomu mazat med kolem huby. Píšu o sobě a píšu, jak mi zobák narostl. Volný styl, chápete? Zveřejněný deník. Současně bych si vyčítal, že jsem to s lidmi nesdílel. Tak jdeme na to?
Trápím se. Procházím velkou destrukcí vlastních iluzí. Proměnil jsem se z idealistického sluníčkáře plného nadějí o světě ve smutného skeptika, který už mnohokrát vložil víru do naděje na změnu. Nechci působit příliš dramaticky, negativně a pesimisticky, ale cítím to tak. (I když se stále směju, humor je pro mě jedinou zbraní proti všemu a sranda je moje druhé jméno.) Ale třeba to tak cítíte i vy. Je to jak před pádem Říma. Nic nedává smysl, vše je tak vykloubené, nic do sebe nezapadá, všechno je jako postavené na hlavu. Sluníčkářství se mi rozpadlo.
Vyrostl jsem na konci devadesátek, šlo to přes korupční kauzy v nultých letech, a většina mého dospívání byla tvořena odporem k nedemokratickým tendencím, sral mě Babiš, sral mě Okamura, srali mě všichni, kdo ničili hodnoty a sami mysleli jen na sebe. Vyrostl jsem na Klausovi, Zemanovi a na všech, kteří si z lidí dělali jen srandu. Teď – a konečně se nebojím si to přiznat – jsem ztratil naději i v ty, ve které jsem věřil, že jako jediní mohou věci posunout dál, navrátit do společnosti slušnost a vykopat se z bahna ukrytého na dně. Bohužel po dně chodíme dál. Trochu jiným způsobem. Ale copak jim nedojde, že když si nebudou dávat pozor po tom všem, pokud si neuvědomí, jak je důvěra k nim křehká, že můžou způsobit katastrofu? Proč si přidávají peníze, když vědí, že to bude první zbraň, kterou proti nim opět nedemokratičtí odpůrci použijí? Koho mám volit? A mám volit? A tak dále.
Ve společnosti je smutno, je tu napětí, současně panuje určitá otrlost. Lidi v autech odpoledne (a nejen tehdy) jsou zbytečně agresivní, lepí se na sebe, nedrží rozestupy, hledají záminku, aby zatroubili na „toho kreténa, co jede jak šnek“ – a i já sám se v této situaci ocitám. Hážou vajgly z okna auta nebo když stojí na zastávce, je jim jedno, že to někdo za ně bude muset uklízet. Denně stojí pražský okruh (a nejen on) navzdory tomu, že všichni zúčastnění věděli, že budou v koloně. Přijímá se to jako fakt, nikoliv jako vykřičník, který říká, že je třeba něco změnit. Nepřijetí zodpovědnosti za svět kolem sebe, panická hrůza z toho, že mi někdo vezme moji trojkovou Ovci v dieselu a zakáže žrát steaky. Tisíce aut ráno a odpoledne, málokde sedí víc jak jeden člověk – co kdyby se nacpali do autobusů? To by se rázem uvolnilo místa. Ale to by lidi nesměli být sobci. Užívají si pohodlí, protože mohou. (Nikdy jsem nechápal, proč někdo využívá například pomoci státu, když nemusí, myšleno tím různé dotace, deštníky, balíky – stát jsme my, tak proč brát sami sobě? – já bych se styděl si brát, pokud bych fakt neměl nouzi, styděl bych se brát jen proto, že můžu). Bezohlednost, kam se podíváš. Heslo dneška.
Myšlení nás unavuje, tak volíme cestu zvířat. Ego a pudy se derou na povrch. Nedůvěra ke všem a všemu, skepse a strach něčemu věřit. Příliš starých bolestí, které nikdo nehojí, ba naopak je ještě drásá. A co nejhorší: pocit, že to někdo vyřeší za mě. Že mi někdo dá peníze, zaplatí léky, vyléčí tělo i duši. Protože proč bych se sebou něco dělal, když si můžu jednou měsíčně přijít pro pilule, když už si za to každý měsíc platím v tom pojištění. Proč by moje zdraví mělo být můj problém?
Proč se v televizi nevysílá, jak platit sociální a zdravotní? Proč se to neučí ve školách? Proč se v televizi nevysílá, že zipování na silnici skutečně není „cpání se dopředu“ a předbíhání. Proč se na školách lépe neučí, jak pracovat s digitálními technologiemi? Protože ani učitelé sami s nimi neumí pracovat? Proč nám technologie neslouží, ale umožňují nám se jimi nechat ovládat?
Mám pocit, že nic nezmůžu. Jakkoliv vím, že odpovědí mi bude něco ve stylu „každý malý krůček má smysl“ – mně to teď nepřijde. Celé ty roky jsem se utěšoval jednotlivci/malými firmami/startupy/doplň, kteříž to chtěli dělat věci jinak. Naději jsem měl vždycky. A mám ji stále. Ale přijde mi to žalostně málo. Víc se toho musí dělat, přísnější musíme být na sebe, mít disciplinu a řád, nespokojit se s tou jednodušší cestou. Roky víme, že je nějaký problém s přírodou – máme kolem sebe tornáda, povodně, bouře, horka, sucha, a přesto se nic neděje, nemění. Nebo to není vidět? Vege burgery v Mekáči nebo recyklace plastových lahví v tom moc neudělají. Mám skoro bezobalovou domácnost, vodu piji ze skla, třídím všechno – co víc mohu já jako jednotlivec udělat, když se pár zahrad vedle pálí petky? Proč jak posedlí sekáme trávník, když nám ho v létě spálí slunce, abychom na to konto plýtvali vodou a trávník znovu zalévali a znovu sekali? Chceme, aby rostl nebo abychom ho mohli sekat? Proč se každá dobrá myšlenka musí zvrhnout v marketingový produkt nebo se musí zničit tou nejradikálnější složkou svých podporovatelů? Ať už je to ten environmentalismus, feminismus nebo boj za práva LGBTQ+ komunity. Proč se všechno musí vyhnat do extrému?
Jsem zoufalý z toho, jak mezi sebou komunikují muži a ženy, terapie by měly být snad povinně před tím, než člověk vleze do vztahu. Tolik lidí má v sobě tolik bolesti a nechce s ní nic dělat! Proč se musím neustále setkávat s tím, že starší chlapi místo kamarádského přijetí musí své mladší kolegy/kamarády/parťáky neustále pokořovat? Proč třeba já se před nimi musím neustále obhajovat a ukazovat, že mám taky svaly a že si mohu zasloužit jejich přízeň? Proč narážím na tak málo mužů, kteří si opravdu váží sami sebe, a nemají potřebu ponižovat mladší jen proto, že jsou mladší? Proč mi někdo tyká, když se vidíme poprvé a nikdy jsme si neřekli, že si budeme tykat? Proč se pořád musím před někým obhajovat, že to, co dělám, chci dělat takto, vidím to takto a je to moje vize vyplývající s neochvějně pevných hodnot?
Proč musím všem vysvětlovat třeba to, že být hercem neznamená spát každý večer s někým jiným, neznamená to být denně na šrot, neznamená to neumět fungovat v tomhle světě, neznamená to neschopnost dělat rukama, neznamená to nepraktičnost a neznamená to, že jsem divný, podivín, jiný, vykloubený a prostě mimo realitu.
Proč se pořád necháváme kupovat komercí? Proč rezignujeme na vlastní hodnoty, abychom získali peníze? Proč si hledáme alibi pro podporování toho, co nás všechny ničí, co z nás dělá pouhý produkt, abychom mohli skutečně dělat to, co nám dává smysl? Když budu hrát v reklamě, abych měl prostředky dělat to, co mi dává smysl, neničím tím onen smysl? Nevykrátí se to navzájem? Proč se ze všeho udělá produkt? Proč se i ti nejosobitější autoři musí nechat sesekat producenty, a začnou dělat věci, co chce masová společnost? Proč mi někdo říká, že tím, co mi dává bytostný smysl, se neuživím? Já mám rád peníze, mám rád bohatství a vysoký standard, ale taky mám rád střídmost a střízlivost. Proč se někdo nechá koupit jen proto, že dostane benefity v podobě firemního auta, Multisportky a palivové karty, i když to vlastně nepotřebuje? Proč jsme v něčem tak materiální a bezduší?
Říkám si, že jsem se měl narodit do jiné doby. Nevím, jestli by to bylo lepší. Jsme nepoučitelní a historie se opakuje pořád, to už jsem pochopil. Já sám jsem měl žít v době, kdy lidi chtějí vzájemně poslouchat a naslouchat, kdy se nebojí spolu mluvit, kdy spolu chtějí věci sdílet, kdy dají přednost kamarádovi přes scrollováním reels na Instagramu, kdy bude mezi lidmi touha něco změnit, kdy to bude samý vizionář, který chce věci posouvat k lepšímu. Byla někdy taková doba vůbec? Nebo to jsou moje zkreslené dojmy z minulosti?
Kdo má věřit, kdo má mít víru ve svět, když ne my, mladí? Jsem ještě mladý? Nejmladší už ne, ale jsem v nejlepších letech. Ten sluníčkář a vizionář a idealista ve mně stále je, ale je celý pomlácený a sám ani neví, jestli se mu chce se zahojit. Občas nevidím jiné východisko než zmizet v horách, tam bydlet asketickým životem a nechat ten svět být, aby se točil bez mého přičinění. Jsem odjakživa citlivý člověk se sklonem k víře a duchovnu, ale ani tam teď nenachážím klid, protože mi přijde, že vše je tak pošpiněné a pošpinitelné.
Nutno říct, že jsem teď v životě šťastný. Daří se mi (ťuk ťuk) po všech stránkách, nemám si na co stěžovat. Jenom stále hledám místo ve světě, kde bych našel klid. Snažím se ho najít v sobě, ale to si pak připadám příliš vytržený ze světa. Možná je tohle všechno jen pauza, ve které naberu síly a bude se mi chtít věřit dál, bude se mi chtít rozdávat úsměvy i nadále a budu chtít posouvat svět k lepšímu. Jestli jste to dočetli až sem, děkuji Vám z celého srdce, že k Vám moje poselství doteklo. Nechtěl jsem tím nikoho naštvat, jen to sdílet. Nechtěl jsem šířit negaci, jen přiznat, že ji v sobě mám. A třeba ji v sobě máte taky, tak to bude společně sdílená bolest.