Do ulice se k nám přistěhovali noví lidé. Taková změna je vždycky očekávaná. Já mám rád lidi, těším se na nové tváře a vždycky mě zajímá, na koho se můžu těšit. Rád bych se s nimi zdravil, případně seznámil blíže, našel společnou řeč. Ale bohužel, k tomu tady moc nedošlo. Někdy snad bývalo zvykem, že když se někdo nový přistěhoval, seznámil se s celou ulicí, představil se a stal se součástí společenství. A o to jde – být menším článkem větší skupiny, která je sice neformální, ale společensky platná například jako domácnost, čtvrť, vesnice nebo město.
Ad přistěhovalci: Tito naši sousedé nejen že nezdraví – tedy se nejspíš necítí být součástí nového místa – ale dokonce na pozdravy odpovídají stroze, a nestojím jim ani za to, aby zvedli hlavu a podívali se, kdo zdraví. Jako by si vytvářeli vlastní autonomní oblast zcela vytrženou z kontextu celé ulice.
Situace, kterou popisuji, je běžná. Zdánlivě banální, ale zobrazuje závažný společenský jev! Podobně to vypadá na vesnicích, které odjakživa jsou živým společenstvím (se všemi drbnami a českou pomlouvačností) – když se sem přistěhuje někdo nový, v současné době to vypadá tak, že si kolem svého nového pozemku postaví vysoké keře, aby byl co nejvíce v izolaci (nazývá to soukromí), případně postaví vysoký plot, s nikým se nebaví, neboť osazenstvo vesnice dost možná považuje za póvl, a vesnici v podstatě jen využívá jako půdu pro svůj život. Je to klasické upřednostnění materiálního vnímání půdy oproti kulturní příslušnosti k občině.
Nesnažím se hledat souvislost mezi původním bydlišti přistěhovalců (tedy velká města) a jejich touhou po anonymitě. Ale bývá to tak. Ve většině případů se snaží vytvořit si vlastní skanzen.
Závažnost tohoto jevu je především v potlačení občanského aktivismu. V tomto modelu se přistěhovalec především nechce stát součástí společenství, tedy nemá zájem na jeho rozvoji. Je mu jedno, kdo bude v zastupitelstvu, hlavně že on bude moci bydlet ve své ohrazené rezervaci. Když je v takové vesnici víc takových jedinců, zcela zaniká kultura obce, lidé se nescházejí, krachují obecní hostince a lidé se postupně uzavírají doma na svých zahradách. Taková situace anonymity má dalekosáhlý důsledek i ve vnímání celého světa a například celé české společnosti, kdy politik i volič především preferuje zájmy osobní nad zájmy celé obce, národa, republiky.
Přijde mi to jako ztráta kulturnosti, občan se z nějakého důvodu nechce podílet na zlepšení své obce, ale chce být jen její pasivní součástí. Ztratil se patriotismus k místu, kde žiji. Lidé chtějí pouze tiše existovat. Je jim jedno, co se bude dít za jejich plotem, hlavně když mají pod kontrolou, co je před ním. Může být důvodem rezignace? Že jako jedinec nemůžu nic změnit? Nevím.
Jak z toho? Zdravit, být slušný, ukázat, že to jde jinak. Jestli je někdo vůl, tak s ním nic nehne. Ale v slušném člověku se to třeba nakopne, a bude chtít. No jo, ale chtít – to je to hlavní, protože „ni ani kuře zadarmo nehrabe, pane Čupero!“