Festival Old stars on the roud v Roudnici nad Labem. Druhý den festivalu ve 23 hodin je v programu psána přednáška MUDr. Petra Richterová: Psychologie sériových vrahů. V anotaci stojí: „V rámci doprovodného programu se na festivalu můžete zúčastnit přednášky renomované psychoanalytičky Petry Richterové, která Vám přiblíží motivaci, charakteristiku a historii sériových vrahů na našem území. V hodinovém bloku seznámí diváka poutavou formou s klíčovými osobnostmi české kriminální scény.“
Těšili jsme se, že se obohatíme a pokojně budeme pokračovat na kultovní část programu – inscenované Věřte nevěřte. Stalo se ale něco příšernýho. Popíšu, co jsme viděli. Věcně. Šli jsme na přednášku.
Začalo to nevinně. Blond paní v kostýmku, okolo 40 let, rázná a sebejistá, popisuje nejznámější české vrahy. Používá slovní spojení, která psychoanalytici používají (jako to klišé o tom, že na vás koukne a ví, co jste za člověka). Pouští se prezentace, jejíž slajdy přepíná jakýsi Jerry. Přednáška se stáčí k proslulému roudnickému vrahovi „Svaťovi“ Štěpánkovi, který za první republiky páchal na tomhle území zvěrstva. O chvíli později už se mluví o údajném současném vrahovi, který jde v jeho šlépějích a po Roudnici vraždí stejně jako jeho „vzor“. O další vteřinu dále vidíme na plátně video – vlog – dvou dívek, co jedou po polní cestě, načež z keře vystoupí muž (Svaťa mladší) a obě dívky za zpěvu podivné melodie zastřelí.
Nikdo ani nedutá. Opravdová vražda. Ne taková, jakou vídáme v kriminálkách… Přednášející pokračuje. Zve si na scénu dívku, která měla být svědkem vraždy svých rodičů. Upozorňuje nás, a především muže, abychom byli v klidu. Vyzývá diváky, aby odešli, pokud mají pocit, že by na to neměli žaludek. Odchází pouze dvě mladé holky. Na scénu vstupuje roztřesená dívka v červených šatech a zlatým křížkem na hrudi. Psychoanalytička ji uvádí do jakéhosi transu, vyzve dívku, aby popsala, co zažila onoho nešťastného večera. Komunikují spolu, jako by byly v ordinaci, jako by se znaly opravdu dlouho. Dívka popisuje, jak byla s přáteli v kině na Spalovači mrtvol, šla domů, měla divný pocit, že ji někdo sleduje, vybafli na ni zmínění kamarádi, pak šla domů, když vtom ji začal někdo pronásledovat, ona utekla do garáže, sedla si do auta, kde po nastartování vozu (a současném zapnutí rádia) spatřila na místě spolujezdce mrtvého tátu a rozřezanou mámu v jiném místě garáže. Holka v tom momentě vyprávění chytla extrémní hysterický záchvat, který se lékařka snažila uklidnit. Marně. Vyzvala Jerryho, aby pustil předem domluvenou hudbu (tu, která zněla v rádiu). Byla to nějaká blbá melodie, mám pocit, že od Gotta, a to holka už nezvládla. Jerry vstal a začal na p. Richterovou řvát, aby tu holku už nechala. Nato vstává a rozrušenou holku odvádí pryč.
Psychoanalytička je zmatená, zdá se, že se všechno vymklo plánu. Vrací se Jerry a přednášející ho využívá jako figuranta při popisování jiné kauzy. Popravdě si tohle moc nepamatuju, protože jsem byl dost v šoku z toho, co jsem předtím viděl. Pak přichází to strašné. Přednáška se znovu stáčí ke Svaťovi mladšímu. Ptám se, kam tohle může dospět. Paní Richterová ukazuje na CD, které je celou dobu položené na jejím stolku a říká, že jí týden před přednáškou přišla obálka s DVD Spalovače mrtvol a s prospekty roudnického festivalu. Pak řekla „a teď je jasné, že tohle mi mohl poslat jen jeden člověk, a je jasné, že dnes mezi námi je, takže Svaťo, tady jsem“.
Z publika k překvapení všech vstal chlapík, kterého jsme považovali za onoho vraha. Ve vteřině vytáhl pistoli, nabil ji a vystřelil do země. Vtom bez váhání vyskočil Filip Jáša a na pachatele se vrhl. Narazil s ním o zeď, my s Daniel Toman jsme váhavě vstali (naprosto paralyzováni), načež na nás Filip zařval, ať mu jdeme pomoci. Vyběhli jsme, já jsem „Svaťovi“ sebral zbraň, Dan pomohl Filipovi pachatele zpacifikovat. Vtom přibíhá pořadatel festivalu a křičí na nás, že je to součástí inscenace. Jaký inscenace, ty debile? Nechápu. A je konec. Tma.
Celé to bylo připravené. Rozrušená dívka byla herečka, vše bylo inscenované. My jsme byli ve velkém šoku, všemu jsme věřili, a tak jsme se vystavili reálnému nebezpečí, hlavně Filip. Trvalo tak hodinu, než jsme se dali úplně dohromady. Zpětně nechápeme, jak jsme tomu mohli věřit. Ale člověk věří tomu, čemu chce. Šli jsme na přednášku, to byla základní okolnost. Nebyla to inscenace, psalo se, že je to přednáška. Divadlo je vzájemná domluva mezi aktérem a divákem. K ní tady nedošlo. Většina lidí té fikci také uvěřila, aspoň tak jsme to vnímali. Nikdo jiný však nehnul ani brvou.
Vyvstalo hodně otázek. Co kdyby tam byl někdo s nemocným srdcem? Co kdyby tam měl někdo zbraň, příběhu uvěřil a „vraha“ skutečně zastřelil nebo jinak poškodil? Zvlášť v dnešní době událostí, kdy týpek vystřílí školu, a děje se to ne zřídkakdy. Na druhou stranu bylo hodně indicií, že je to fikce. To nám ale došlo až posléze. Například to, že pokud by to bylo plánované poirotovské odhalení vraha, tak by tam asi byla policie. Pod náporem emocí si ale nic takového člověk neuvědomí. Mysleli si účinkující, že po takovém vystoupení všichni vstanou, řeknou, že jsou živí a zdraví, a my jim zatleskáme, jak hezky nás šokovali? Nevím. Nebo jsme tak naivní? Každopádně to byl asi nejsilnější „divadelní“ zážitek, co jsem kdy zažil.