V prvé řadě se Vám omlouvám, že píši podruhé o vlacích. Sice tím popírám tématickou rozmanitost mého webu, ale nemůžu si pomoci. Následující slova jsou mojí opravdovou zkušeností. Omluvte případné chyby ve slovenštině. Vše vzniklo tak, že jsem si zapisoval každé jeho slovo přímo před jeho očima. Nemohl jsem to nechat jen tak…
Sedím si v kupé v Hradci Králové, jedu do Prahy. Přistoupí asi třicetiletý snědý chlapík, mluví slovensky. Na sobě má vínové tenisky, pěkné šedé kalhoty, černou bundu s italskými barvami, v ruce má starší černý dotykový telefon a nacpanou igelitovou tašku. Jde z něj trochu strach, ale je spíš zmatený. Dále už nebudu moc popisovat, vkládám sem jen přepis našich hovorů. A že jich bylo dost! Já jsem „A“, on je „B“.
B: Je tady voľno?
A: Jo, jen tady mám rezervaci já.
B: Ale inak je všude voľno?
A: Ano.
Stojí, v ruce nabíječku a telefon.
B: Môžem si tu nabít telefon?
A: Jo, tamhle je zásuvka.
B: Já som nikdy necestoval vlakom, dnes prvýkrát. Ako zistím v Prahe, kam mám jít, keď chcem do České Budějovice?
A: Jsou tam cedule.
B: A to je tam v tom tuneli, v tom podchode?
A: Já vám řeknu. Víte co, já se podívat na telefon… Tak jede to ve 22:01, ale nástupiště tam není.
B: Dobre.
A: Takže před Prahou se podíváme, jen mi dejte vědět.
B: Jasné. Počkaj, to vie, že to jede v desať, ale nevie z akého nástupišťa?
A: Ano. Časy se nemění, ale nástupiště ano, to záleží na mnoha okolnostech.
Sedíme a pořád jsme v Hradci.
B: Odjezd bol ve 20:08, je 20:16. Prečo tu stojíme?
A: To se někdy stává. To doženeme. A když ne, na přestup stačí dvě minuty. To by muselo být velké zpoždění, aby se to nestihlo. To je normální.
B: To je v riti.
Poté dlouho přemýšlí a asi po deseti minutách ticha se ozve.
B: Koľko je to kilometrov z Hradec Králové do Praha?
A: Asi sto.
B: Tak ako je do riti možné, že to trvá dve hodiny?
A: Je tam hodně zastávek a jede to docela pomalu. Proč vůbec jedeš tudy?
B: Môj brat ma doviezol autem z Liptovského Mikuláša.
Je stále neklidný, pak se potřebuje ujistit.
B: Povieš mi, odkial to jede, hej? Já sa bojím, že to nestihnem.
A: Neboj se, máme malé zpoždění, všechno to bude v pohodě.
Pořád mu vibruje telefon, patrně má rozbitou nabíječku.
B: Stáva sa ti, že sa telefon chvíľu nabíjí a potom nie?
A: Už ne, dneska jsem to čistil, byl tam bordel.
B: Aha, tak to je asi ono.
Podávám mu drátek, kterým by si mohl telefon vyčistit. Je malý.
B: Môj telefon, Sony Xperia, mám ho šesť rokov, vydržal dost a ani jedna prasklina, a to mi spadol stokrát. Nabijem ho, som na ňom pol hodiny, a je to vybite. Musím si kúpiť nový.
Stojíme v Nymburce.
B: To je strašné toto. prečo tu stojíme? Slovensko a Česko, oboje rovnako v piči. Vlaky mají zpožděnie. To nie ako ve Francii, tam to jede až tri sto kilometrov v hodine. A čo ešte len v Japonsku.
Vedle nás stojí starší souprava vlaku City Elephant.
B: To musí byť skvelé. Dve patra. Tam bych šiel. To je ten rýchly vlak, hej?
A: Není, to je Pendolino. Tyhle jezdí jen ve Středočeském kraji.
B: Pendolino je ale rýchle, hej?
A: Ano, ale jezdí jen po velkých tratích.
Tou dobou vidím, že mi pořád tyká, zatímco já jemu vykám. Bez větších problémů vzdávám slušnost a přistupuji na hru tykání. Je to příjemnější a neformálnější. Kolem našeho kupé projde celkem pohledná slečna.
B: Pekná.
A: Jsem ji neviděl.
B: Tu bych trtkal. U vás sa hovorí „šukat“, nie?
A: Jo, máme pro to hodně výrazů.
B: My taky. Trtkať, vycigať, vykefkat…
Sedí, neklidný, „šije“ nohama.
B: Kurva, já by som si tak zapálil cigaretu.
Po několika minutách odejde, nejspíš na toaletu. Vrátí se.
B: Nie som cítiť?
A: Ne. Já mým rýmu. Je to lepší?
B: Lepšie.
A: My kdyžtak řekneme, že to smrděl nějakej jinej týpek, co šel z hajzlu. Že ty rozhodně ne.
B: Vďaka, to sa bude hodiť. (směje se)
Vezmu si knihu Krabice živých od Norberta Frýda, jsem na konci, čtu si.
B: Čo studuješ?
A: (po dlouhém rozvažování, jestli to na sebe prásknu) Herectví.
B: Si herec?
A: Jsem student herectví.
B: Budeš herec?
A: To nevím. Ale čtu tohle. Je to z koncentráku.
B: A čo ses dozveděl?
A: Tohle není klasický koncentrák. Spíš pracovní tábor. Jsou tam vrazi, Židi, političtí vězni a tak. Musí pracovat. Tam se nezabíjelo, jen umíralo na nemoci a občas nějaká poprava.
B: A čo v koncentrácích? Tam je plynovali, hej?
A: Jo.
B: Plynom?
A: Cyklon B.
B: To čo je?
A: Plyn.
B: Strašný.
A: Poslali je do sprch, a tam to na ně pustili. Poslouchat ten nářek, když to zjistili, jako že tam umřou, bylo prej strašný.
B: Prečo to neucpali?
A: Co by si pomohli? Zastřelili by je. A kdyby utekli, tak to samý. Navíc v tom duševním stavu už neměli sílu.
B: Oni nemali jedlo, hej?
A: Ne.
B: Takže zlá výživa, to boli asi veľa slabí?
A: To byli. Přežili jen ti nejsilnější.
Poté přemýšlí, vlak se blíží do Prahy. Asi pětkrát se mě ptá, jak je veliké zpoždění. Z původních 8 minut klesne na 3, poté stoupne na 4, což ho opět trochu naštve. V Praze mu pomůžu na nástupiště, vše stihne. Pevně mi stiskne ruku, poděkuje, usměje se a končí to.
Poznal jsem skvělého člověka. Bezprostředního, dětsky nevinného, možná nevzdělaného. Ale čistého. Neřekli jsme si, jak se jmenujeme. Měl jsem předsudky a trochu obavy, když si ke mně sedal do kupé. Člověk ve vlaku může potkat kohokoliv. Ale otevřel se mi, já mu pomohl a mně se do mysli zapsal tlustým písmem.
Hezký den