Fascinuje mě, co všechno pro nás znamená voda. Stačí jenom to slovo. Voda po holení, ústní voda, vodka. Někdy bývá člověk zavodněn, odvodněn, známe vodníky, podvodníky. Je vodní postel, vodáci jezdí na vodu, tam pijí vodku a nebo rum, který je taky z vody. Nemocný člověk má z těla vývod.
Podle vody je pojmenováno tolik věcí, které někam míří, neboli tečou či vedou – obvod, odvod, podvod, závod, převod, vodič, návod, lodivod! Voda zanechává v lidech pocit, že je někam dovede. Cesta vody je divoká, klikatá, nebezpečná. Jisté je jen to, že voda teče – ačkoli víme, že může i ztuhnout a nebo prostě zmizet, vypařit se.
Vodu můžeme nalít, přelít, vylít – vsákne se, dá se oddělit, ale už ne roztrhnout, voda se přidá k další vodě. Pijeme pivo, limonády, víno, zkrátka vodu upravenou, zdánlivě obohacenou, ale jak jsme potom v horku rádi, když máme k mání krásně lahodně vychlazenou a obyčejnou čistou vodu?
A tak ji týráme – usměrňujeme v řekách, zklidňujeme, znečišťujeme, zbytečně vyléváme, plýtváme s ní. Je ale všude! My jsme vlastně tak trochu voda. Tvoří nás a bez nás se obejde. My bez ní ovšem ne. Koluje v nás, živí nás, živí plodiny, takže vlastně živí zase nás. Vodu ředíme pevnou, ztuhlou vodou, když si chceme tekutou vodu ochladit.
Voda je všudypřítomná, ta neposkvrněná se stává hodnotnou komoditou. A přesto, že to všichni víme, se k ní ne vždy chováme hezky.
Bez jídla se dá nějakou dobu vydržet, bez vody však už podstatně kratší dobu. Je v nás tedy cosi sebedestruktivního, když zapomínáme na opravdovou hodnotu látky, která nás vlastně drží při životě.
Konec.
Těší mě, že ve vás vyklíčil literát, píšete dobře a zábavně.