Jel jsem z Prahy Slováckým expresem. Proto si zde i trochu postěžuji, že ačkoli zastávám ČD, jak jen to jde, Slovácký expres nenávidím a nedokáži pochopit, jak může mezi stanicemi Praha-Smíchov a Praha hl. n. nabrat desetiminutové zpoždění. Ale v mých přátelích na FB se jistě najde nějaký odborník, který mi tuto skutečnost objasní.
Přisedl si ke mně starší pán, střední postavy, měl trochu břicho, šedivé vlasy a úzký knír zastřižený do tenkého oblouku, trochu motorkářský knír. První slova padla o vlakových místenkách, vzápětí si ke mně sedl. Požádal mě, jestli můžu zatáhnout závěsy, svítilo mu do očí toho dne prudké slunce. Chvíli si mě prohlížel, a pak se zeptal, co dělám. Jestli studuji. Odpověděl jsem mu, že ano, i školu, co dělám. Už ani nevím jak, ale dostali jsme se k tématu vojny. S dovolením jsem náplň svého studia přirovnal také k menší vojně, s čímž on mohl souhlasit. Přidal svůj názor na vojnu, kterou by podle něj spoustu dnešních chlapců nezvládlo, ale současně říká, že to byla největší pakárna, kterou zažil. Že jediný přínos vidí v tom, že od té doby usne kdekoliv během několika minut. Zažil prý taková vyčerpání, že tělo si tuto zkušenost pamatuje dodnes. Hovor šel dál.
„Tak to je super, já jsem z Vizovic a s Bolkem Polívkou jsem chodil na střední.“
To mě překvapilo. Tohle o sobě může říct cca 30 lidí, a já ho potkal.
„My jsme sbírali známky. Ale Bolek byl hroznej chamtivec. Já jsem sbíral jeden typ, on je se mnou vůbec nechtěl měnit, a když jsem potom přešel na sportovní známky, tak nejdřív ho to nezajímalo, ale za pár dní už je sbíral taky.“
Zajímá mě, jaký byl, jestli se taky uměl hýbat. Přeci jen je to klaun a pohybová zdatnost je předpokladem pro tuhle činnost.
„On byl neskutečně ohebný, pořád někde visel. Jo a jak dělá to s tím prstem, jak s ním vlní, tak to už umí od té doby. To je strašně stará věc.“
Hovor střídala období ticha a vášnivého plodného rozhovoru. Přemýšlel jsem o známkách, a sdělil nesmírně příjemnému pánovi, že jsem objevil na půdě sbírku známek z první republiky, která obsahovala Masaryka, Beneše a i Hitlera. To ho zaujalo, ale když jsem mu řekl, že jsem z Hradce Králové, říkal, že to je na něj moc daleko, že tam by kvůli tomu nejel. I nedalo mi to a zeptal jsem se, co v životě dělal.
„Pracoval jsem jako učitel matematiky a tělocviku, chtěl jsem jít na práva, ale tragicky mi zemřel otec, tak jsem toho nechal. Pak jsem i dělal s počítačem, takže to dnes vůbec nemůžu vidět. Ty známky byste mi mohl vyfotit a poslat na e-mail, ale vnučka mi rozšlápla počítač a ona jako by nic. Ale mně to nevadí.“
Pak bylo ticho. Koukám z okna, projíždíme nádhernou středočeskou krajinou, je vážně úchvatný den. Čisté nebe, ostré dopolední slunce. Napadá mě to, ale není to hloupé? Mohl bych říct, že je hezky, ale to je jako Angláni, když neví, o čem si povídat… Pořád o tom váhám.
„Dneska je tak nádhernej den,“ nedá mi to.
On odpoví: „Ano, ale tady vůbec není sníh. Dřív toho sněhu bývalo fakt hodně. Vy jste z Hradce, ale mně ty vaše Krkonoše a Orlické nikdy moc neseděly. Já rád jezdil na Chopok, když jsem lyžoval. Tam to bylo vždycky nejlepší.“
Pak udělal gesto, které mě velice zaujalo. Především zlomilo moje předsudky o starší generaci, která opovrhuje mladými a studenty považuje za nemakačenka a povaleče. Když procházela slečna s občerstvením ve vlaku, objednal si capuccino a okamžitě se zeptal i mě, jestli něco nechci. Že mě pozve, protože studenti se mají podporovat. Odmítl jsem, ale spočinul v tichém úžasu.
„A sbíráte i mince?“ zeptal se mě nečekaně.
Nesbírám, musel jsem ho zklamat.
„To nevadí. Ale dnes vyšla nová stokoruna ke 100 letům ČNB.“
Začal jsem tuto bankovku hledat v telefonu, abych se podíval, co je na ní nového. Periferně jsem viděl, jak se hrabe v příruční tašce a vytahuje obálku. Vtom mi to došlo.
„Vy jste pro ni byl v Praze!“ vykřikl jsem.
Hrdě jen: „Jistě.“
„A můžete mi ji ukázat?
Ještě hrději: „Jistě.“
Souhlasil i s tím, abych si ji vyfotografoval (fotka je níže). Pak pokračuje: „Fronta byla až na Můstek, chápete to? Od Náměstí Republiky až na Můstek. A ty předchozí mince s Masarykem, Štefánikem a Benešem samozřejmě mám taky.“
To byla čirá radost ho pozorovat, poslouchat, jak žije svojí numismatickou vášní. Pak připojil poznatek, který mě ohromil a změnil mi život.
„V roce 1998 vyšla nová série bankovek. A došlo tam k nějaké chybě, že na dvoustovkách je na hliníkových obdélníčcích místo nápisu 200 KČ napsáno DESIRE nebo 200 KČS. Za touhle bankovkou bych si za vámi do Hradce i dojel a dal vám za ni padesát tisíc. Ale nikdo neví, kolik jich je. Ví se asi o šesti, ale banka netuší, kolik jich natiskla.“
Blížím se již do Pardubic, kde přestupuji, zatímco on jede do Zlína. Přidává ještě poslední numismatický zážitek. Když hrál házenou, rozhodčí měl prý podivnou minci, které si hned všiml. Po bližším zkoumání si všiml, že je to mince z roku 1933, vzácná a výjimečná. Prý ji tomuto rozhodčímu vzal, přivezl mu dvě podobné na památku a ještě dva tisíce korun k tomu.
Prohodili jsme poslední slova o nesmyslnosti agresivní rivality mezi městy (např. HK vs. PCE), a rozloučil jsem se.
„Budu pozdravovat Bolka, řeknu, že ho pozdravuje kolega.“
To mi udělalo radost, usmál jsem se, poděkoval za zpestření a vystoupil z vlaku.
Děkuji za pozornost 🙂
DŮLEŽITÁ POZNÁMKA: Nejedná se o nápis „DESIRE“, ale o nápis „République de Zaire“. Došlo ke komunikačnímu omylu nebo ke špatné informovanosti pána. Ale nemám mu to případně za zlé. Když člověk tuto bankovku v životě neviděl, lidovou slovesností se tyto informace rychle zkomolí.