Jel jsem ranním vlakem Metropolitan z Prahy hl. n. Byl jsem celkem smutný, řešil jsem nějaké osobní strasti, seděl jsem v kupé zcela sám (až mě to překvapilo). Věděl jsem z lístečků umístěných na kraji kupé, že v Kolíně si ke mně přisednou dva lidé, kteří odtud mají rezervovaná místa až do Bratislavy. Tak se stalo. Do kupé nastoupil starší pán ve věku okolo 65 let se svojí vnučkou, které mohlo být sotva 18. Pán byl střední postavy, štíhlý, kostkovanou košili zastrčenou v kalhotách a zimní boty. Vypadal upraveně, měl šedivé vlasy a zastřižené středně dlouhé vousy. Slečna byla celkem pohledná, měla světle hnědé delší vlasy, byla sportovně oděna do černé mikiny s českou státní vlajkou, do džínů a měla tmavě modré ponožky, sundala si boty, aby se jí lépe sedělo.
Vstoupili a s nimi přišla dobrá nálada. Nejdřív mě slušně požádali, aby mohli projít ke svým sedadlům a já je naopak přivítal slovy „Už tu na vás čekám, věděl jsem, že někdo má přijít.“ Přišla s nimi i sympatická asi sedmdesátiletá usměvavá dáma.
Hrabal jsem se asi ve čtyřiceti papírech, rovnal jsem si scénář do školy, který byl zpřeházený ze zkoušek. Pán si toho hned všiml a zeptal se mě, jestli jedu na zkoušku. Odpověděl jsem, že jedu právě ze školy.
„A kam že to chodíte na školu?“
„Na DAMU.“
Vždycky čekám, jak na to lidé budou reagovat, někdo tu školu vůbec nezná, jiný jí opovrhuje (kavárenští povaleči), někdo uznale pokyvuje hlavou. V tomto případě jsem je nenechal pořádně zareagovat, ačkoli jsem si všiml, že je tato skutečnost zaujala. Pronesl jsem něco ve smyslu, že hrajeme Romea a Julii a že si potřebuji udělat pořádek v textu.
„A co to jsou ty klauzury? Já znám jenom glazury, ale to asi není ono,“ pronesl milý pán a já mu odpověděl, že klauzury jsou zkoušky, kde se zahraje pedagogům představení a oni nás podle něj hodnotí. Pán byl s odpovědí spokojený a říkal, že jeho vnučka taky hraje, ale ne divadlo. Že si prý koupila ukulele. To mě, starého pseudomuzikanta nadchlo. Však hned jsem se pochlubil, že také rád hraji, ale že ty hmaty pro čtyři struny jsou na mé velké prsty náročné. Dodal jsem ale, že kytara je ještě horší. Slečna nesouhlasila a pravila, že na její drobné prstíky je ukulele ideální.
Shodli jsme se však na jednom: akord Emi je na ukulele prostě prasárna. Říkám:
„Když hraju písničku, samozřejmě sám pro sebe doma, tak zahraju akord C, v pořádku, akord G, to je banalita, ale akord Emi, to pozastavuji skladbu a pravou rukou si hezky jeden prst po druhém přetransportuji na ty správné struny.“
Tomu se zasmáli oni i příjemná dáma na kraji kupé, a následovala debata o hudebních nástrojích. Každý přihodil něco, co zná a hovor se táhl dál. Přišla řeč na divadlo. Pán se svěřil, že miluje Voskovce s Werichem (později i s Horníčkem), a že uměl zpaměti repliky vodníka Čochtana (postava, kterou u nás zpopularizoval právě Werich). Vnučka přitakala, že jí dědeček pouštěl tuto nahrávku z gramofonové desky, když byla malá a že ji oba umí zpaměti snad ještě dnes.
Já jsem chtěl hovořit o Romeovi a Julii. Nechal jsem si od cesty takové ty romantické komentáře a formální rozbory díla, chtěl jsem to říci na plnou hubu a přitom stručně. Když jsem ale řekl, že to celý je „jedna velká prasárna“, nesešlo se to s úspěchem a reakce byly à la budeme dělat, že jsme toho vola neslyšeli.
„A kam že to vlastně jedete vy?“ zeptal jsem se.
„Do Bratislavy, na turnaj. Schválně jestli uhádnete, co má moje vnučka v támhleté škatuli nahoře,“ ukázal směrem k polici se zavazadly, kde ležel velký černý futrál. „Je to disciplína z pětiboje. Co tam je? Tak schválně. Plavání, běh, střelba, jezdectví a…?“ V hlavě mi toho strašilo hodně. Florbal, golf, řekl jsem, že třeba má pušku, kterou vraždí lidi, nebo že tam má mrtvolu. A teď vážně nevím, kde se to ve mně probudilo, ale osvítil mě Duch svatý toho muže z Taxíku (s Alešem Hámou), jak nevěděl vůbec nic.
„MODERNÍ ŠERM!“ vykřikl jsem radostně. A měl jsem pravdu. Skoro. Byl to sportovní šerm. Ale i tak mě uznale pochválili, jako bych snad byl odborník.
Už ani nevím jak, ale vrátili jsme se k hudbě a k hudebním nástrojům. Pán mi začal říkat, že tam u nich v České Lípě mladí pořádají čas od času jazzová setkání, dle jeho slov hrají naprosto úžasně. To mi udělalo radost, vždycky mi udělá radost, když někdo naši generaci místo klasické hany i chválí. Ale sám říkal:
„A kde jsou tihle lidé, co něco dělají a jsou v tom dobří, když na ulici člověk vidí mladé skutečně jen pít, kouřit a flákat se. To je pak pro všechny matoucí a člověk má pocit, že ta generace skutečně o ničem jiném není.“
A já věděl, že má pravdu. Sdělil jsem mu, že znám spoustu nesmírně talentovaných lidí (například na DAMU či konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze) a že to jsou ti, kteří mě ujišťují v tom, že naše generace je v něčem zachráněna a může plnohodnotně zastoupit generace současné, až přijde ten pravý čas. A také jsem ho požádal, aby se těmito lidmi inspiroval a před těmi na ulicích zavřel oči. Nebo spíš než zavřel oči, tak aby je nebral jako reprezentativní vzorek nás mladých.
Vystoupil jsem v Pardubicích, přátelsky jsme se rozloučili, popřáli si šťastnou cestu, usmáli se a já odešel. A vzpomínáte, jak jsem byl smutný, když jsem vlezl do vlaku? Po tom už nebylo ani památky!
Petr Kult
Zdroj náhledového obrázku:
http://m.sermopava.webnode.cz/products/nekolik-slov-o-sportovnim-sermu/