Jak je to s dochvilností? Zdánlivě banální téma. Já všude chodím na čas – někdy to nevyjde, ale zakládám si na tom. A cítím velikou hanbu, když se zpozdím – třeba ne mojí vinou. Kolikrát se zaseknu ve vlaku, zatímco mi začíná zkouška. Nemůžu s tím nic dělat, ale i přesto se v tu chvíli potím, mám vysoký tlak, jsem ve stresu, že jsem někoho nechal čekat. Většinou se nic nestane, a ti lidé prostě počkají, nebo se obejdou i beze mě. Ale můj pocit je příšerný. A to jezdím tak, abych byl na zkoušce třeba o půl hodiny dřív…
S jakým překvapením jsem zjistil, že je druhá skupina lidí, která takové nastavení nebere. Nemyslím přímo dochvilnost k práci. Ale třeba k přátelům. Řeknou vám, že se sejdete v deset na náměstí a ve čtvrt si přijde usměvavý člověk, co vám nebere telefon, a vůbec mu nepřijde blbé, že tam čtvrt hodiny čekáte. Já bych běžel a ještě volal dopředu, že nestíhám a že se omlouvám, klaním se, sypu na sebe popel a stydím se.
Ale nechci se tady vyzdvihovat, proto to nepíšu. Budu teoretizovat, ale netřeba to brát s konečnou platností: Je to o nezodpovědnosti? Nebo o sobectví? Vážit si druhých? Nebo jejich času? Někdo třeba považuje čas za orientační veličinu… Dobře, ale k čemu pak ty hodiny slouží? Když se řekne v deset, znamená to ani ne o půl jedenácté, ani ve tři čtvrtě na deset – ačkoliv to nikomu neublíží – a o to možná jde. Chodit dřív nikoho nepoškozuje, zatímco pozdní příchod může.
Přijít pozdě v profesní rovině považuji za hovadnost – především vůči těm, kdo čekají – tam se to však může nevyplatit – ztratíte práci, a prostě si dáte pozor. Spíš mě zajímá, co se honí v hlavě člověku, co přijde pozdě třeba za svým kamarádem. Tam už je vymahatelnost mizivá.
Je to lidská neschopnost organizovat si čas? Prostě vyjdete pozdě z domu? Takže pozdě uděláte nějaké úkony, a pak se to všechno hrne ve žvancích? Jasně, stane se, a vyřeší se to. Ale stále jsou tu lidé, kteří i přesto nezavolají, že jdou pozdě: zkrátka nemají pocit, že by pozdní příchod měl znamenat něco špatného.
Jasně, jsou situace, kdy to nevadí. Prostě přijdou na návštěvu o chvíli později, a nenapíší, nezavolají. Ale jde o princip, o optiku vnímání sebe a druhých v systému času. Myslím si, že je to zkrátka nevědomé. Málokdo to snad dělá úmyslně. Ten člověk neví, že by někomu mohl ublížit. Sejít se v deset znamená „někdy kolem desáté“, tak, jak mu to zrovna vyjde. Usuzuje, že tam vy nebudete čekat před desátou, abyste ho náhodou nenechali čekat. Čeká, že čas vnímáte podobně jako on: je to obrazný pojem, u kterého nelze lpět na detailech. Je to prostě typ člověka. Záleží na tom, zda si jsou vůbec vědomi, že dělají něco neslušného.
Bohužel jsem se s takovými lidmi setkal i tehdy, když ode mě oni něco chtěli. Já se nabídl, oni potřebovali, a ještě mě nechali čekat. Naprosto bez výčitek.
Nejhorší je, že mě to kolikrát demotivovalo chodit včas, a říkal jsem si, že to stejně nikdo neocení, že je to můj standard, co je k ničemu. Ale ne, budu na tom trvat!
Můj závěr nezávěr: Přijít pozdě není zas až tak špatné, klíčová je komunikace – mluvit o tom, řešit to, komunikovat! Jakmile ta chybí, tak je potíž. Jako ve všem…