Jak se v trafikách, obchoďácích a na benzinkách objeví časopisy a noviny? Asi je tam někdo doveze, že? Ale prodejních míst je takový obří množství! Jak by to dokázal jeden člověk? A jak se domluví? Na tyto otázky jsem se nikdy neptal, a jak to bývá, dostal jsem na ně odpověď jak jinak než náhodou.
▀ Můj dobrý kamarád Filip Lewith pracuje ve své rodinné firmě, která zajišťuje distribuci časopisů v určitém regionu, který zabírá převážně Královehradecký kraj. A já jsem měl štěstí s ním jeden večer jet! O tom Vám podám svědectví.
▀ Nabral mě doma, jeli jsme do Pardubic do KFC, kde jsme se na drivu setkali s jeho kolegou Pepo. „Něco si dej, budeš mít hlad,“ říká Filip. Opáčím, že mám masopust a že v KFC toho moc bezmasýho nemaj. Přijede k okýnku a ptá se, jestli maj něco vege. Dlouhé ticho. Pak zazní, že mají halloumi sýr, ovšem paní to zahuhlá tak, že jí ani není rozumět. Filipova svéráznost a srdečná drzost se projeví ve chvíli, když prodavačce řekne, že chce „jedno oholmi v tortille“ – jo, je to ten Filip, co znám, navzdory tomu, že má se svojí přítelkyní Eliškou třítýdenního kluka Filipa. Furt stejný hovado…
▀ Kolega Pepa jede před námi, na autě nálepku Ortel. Trochu mě to znepokojí, ale Filip mě uklidní, že je to fakt hodnej kluk. A taky že je. Třicátník s třemi dětmi a jednou manželkou. Pepa jezdí denně v noci s autem rozvážet balíky po kraji. Je to řehole. Zastavujeme na benzince, kam si skočíme pro pití.
▀ O chvíli později na překladišti na kraji Pardubic. Z auta vyndáváme tzv. remitendu, tj. balíky novin, co obchodníkům poslalo nakladatelství, a co oni vracejí zpět, že nezvládli prodat. Zjednodušeně řečeno. Na paletu patří tiskoviny korporátů, zbytek do klece. Třídí se to. Kolem jezdí plešatej chlapík na ještěrce, Jirka se směje sračkám, co s Filipem říkáme. Třeba tomu, když Filip vidí moje bosoboty a říká „to si tady prošlapeš tie topánky“. Auto prázdné, čekáme na kamion, co přiveze dnešní balíky.
▀ „Funguje to tak, že v Praze jim počítač vygeneruje, jaký časopisy mají kam přijít, je to takovej příděl – co balík, to jeden obchod,“ vysvětluje Filip. A už je tu kamion. Doufáme, že je naše paleta na kraji. Filip říká, že minule tam čekal, protože byla až na konci náklaďáku. Mámě štěstí: přijíždí mezi prvními: plešatý muž nám to tam skoro doslova vyhodí z ještěrky, paleta zadriftuje na asfaltu a my skládáme.
▀ „Čtyřstovky a dvoustovky k sobě, stejně tak stovky a devadesátky, vždycky takhle dvě desítky k sobě, jo? Každý to číslo je jeden obchod,“ vysvětluje Filip. Roztřídíme to na zem, abychom měli přehled. A pak přichází obdivuhodný výkon: Filip dává zpaměti čísla obchodů, jak jsou za sebou v naší cestě. Řekne číslo, já ho na zemi najdu, podám balík a Filip to rovná do auta tak, abychom vždycky jen přijeli, vyndali balík zkraje, a jeli. Za chvíli je hotovo a odjíždíme na dlouhou cestu. Je něco po 20. hodině. „Takhle brzo jsem odsud snad nejel, dneska to šlape krásně a taky toho nemáme tolik,“ vysvětluje Fíla.
▀ Stále jsem v šoku, že si pamatuje všechny zastávky. Ale nedivím se, později mi vysvětluje, že na téhle cca 350 km dlouhé trase najel už skoro půl milionu kilometrů! V Jaroměři se od nás Pepa oddělí, čemuž předchází neustále problikávání mezi naším a jeho autem. Je to takový rituál. Na hranici okresu stojí vojáci, ale nestaví nás. Není se čeho bát, já jsem závozník. Mám dělnickou radost!
▀ První zastávka Dvůr Králové. Zastavíme. Vyndávám první číslo, Fíla otevírá velkou plechovou bednu. „Aha,“ říkám si, „tak tyhle bedny, co na nich sedí smažky a bezďáci, tak do toho se dávají noviny!“ jsem jak v Jiříkově vidění. Podává mi remitendu, kterou rovnám do auta místo původních balíků, a ke dveřím připravuji nový balík na další zastávku. Některé menší si bereme k sobě.
▀ „Často v těch obchodech dělali, že mi tu remitendu vrátili blbě zavázanou a celý se mi to rozsypalo. Tak jsem udělal to, že když to bylo zprasený, nechal jsem to tam a oni platili pokutu, že nevrátili to, co slíbili. A jak se naučili to dělat pořádně, dobytci!“ sděluje mi Fíla, jak zatočil s nedůsledností zaměstnanců.
▀ Ve městě máme třeba 15 zastávek, pak popojedeme do Trutnova a jedeme směr Horní Maršov, Pec pod Sněžkou (tam se díváme na dědky na kládě, moc dobré video, doporučujeme, viz koment!), Mladé Buky, Vrchlabí a než se začneme stáčet směr Hostinné, Mostek a zpátky do Hradce, jsme ve Špindlerově mlýně. Tam Fíla přidává historku.
▀ Předtím jsem si všiml, že má na sedadle plynovku. Ptám se, jestli ji použil. Prý ano: „Jednou jsem vykládal ve Špindlu balíky, a nějaký vožralý Rusáci mě nechtěli pustit, házeli mi s autem. Ukázal jsem na ně plynovku, a nic. Nějak jsem je odehnal autem, vyřešil balíky a když jsem odjížděl, obešli mě a zatarasili mi cestu. Jeden šel na mě do auta, tak jsem vytáhl plynovku s pepřovejma nábojema a dostal plnou do držky,“ popisuje mi strasti řidiče rozvážejícího časopisy v Sudetech.
▀ Všímám si ve Špindlu nápisu na tabuli „ANGEBOT: Marlboro 47,50 €“, nechápeme, zda je to za karton, nebo jestli za krabičku, a jedeme dál. Fíla si mě pochvaluje, že to se mnou šlape, máme krásnej čas a říká, že ve Špindlu by normálně byl až tak za dvě hodiny.
▀ Mezitím se nám velká část remitendy naplnila plastovými modely válečných křižníků, co nakladatel rozeslal, a nikdo to nechce. Jsou skoro všude!
▀ „Já se sám divím, že si pamatuju, jak to jde za sebou a co mám kde udělat,“ říká Filip, když otevírá velká kovaná vrata na náměstí ve Vrchlabí. Nechává je otevřená, když odjíždíme a ptám se, jestli na to nezapomněl. „Ne, to jsme s pekařem tak domluvený, že mu to nechám otevřený, on za chvíli přijede.“
▀ „Jsem vlastně rád, že je ten zákaz vycházení, protože nikdo není v noci venku. Někdy jezdím a samej vožralej nebo sjetej dobytek mě votravuje, když tam dávám noviny, takhle je krásnej klid a nemusím se bát, že mi někdo něco udělá.“
▀ Máme stále perfektní čas a je to krásný výlet. Máme sice 90 zastávek za sebou, ale neustále si povídáme, říkáme si, kdo s kým a tak, kecáme, vzpomínáme na společný zážitky, chvílemi řvu smíchy, až mě po půlnoci začne bolet v krku. Projíždíme krásný místa v Krkonoších, kde jsem mnohokrát byl – jen to teď mám v jednom večeru.
▀ Ptám se Fíly, jak je to s mikrospánkem: „Ve filmu je, že se člověk třískne do volantu, jak klimbá, ale většinou to je tak, že mžouráš, to je v cajku, ale jak začneš mít otevřený oči, kdy jsi takovej tupej a začneš vyjíždět z pruhu, tak je to zlý. Ale stačí zastavit, prospat se třeba jen na dvacet minut a je to v cajku. Už jsem to zažil vícekrát…“ Pak povídá o tom, jak snadný je v horách na silnici porazit zvíře, cestou nám přes cestu přeběhne několikrát celé stádo srnek! A nejhorší je prej králík, protože má takový ostrý kosti, co poškrábou plech. Tragikomedie!
Fílovi další den píšu, že děkuju a tak dále a tak dále. Odpovídá. V esemesce od něj, když jsem mu navrhl, že o tom napíšu, stálo: „dobrá, tak se budu těšit, co napíšeš, určitě že jsem UKáčko, co lítá jak pošťák Pat“ – všechno z toho je pravda. <3