Nerudovské téma, uznávám. Clickbait? Ne tak docela.
Někde jsem před dobou četl (a hrozně rád bych uvedl zdroj, jen ho nemám, ach…), že pokud civilizace začne vytvářet víc odpadu než je schopna beze zbytku zpracovat a využít zpětně, tak je zle. Vzorem v tomhle měly být předindustriální civilizace celého světa. Nebudu se pouštět do environmentálních vod, jakkoliv se jejich hladin patrně dotknu, ale rád bych se spíš zamyslel nad psychologií člověka a jeho vztahu k tomu, čeho se chce zbavit.
Chodím na a z nádraží podél odstavné koleje. Je to místo, kam se vlaky odstavují zřídka. Je to místo, které je opuštěné, kde jsou neupravované keře (se skvělými ostružinami), a kam se dá dobře zašít. Občas tam narazím na smažky, bezďáky nebo všelijaké existence, které tam srkají Braníčka v ústraní od světa. Ale narážím tam ještě na něco…
Chodím tam tak 2x týdně a pokaždý se tam objeví něco nového: halda staršího oblečení, papírová krabice s použitým shakerem, dvě prázdné pivní lahve (= 6 korun) nebo všemožné druhy nástavců na SIM kartu. Prostě bordel všeho druhu – ne však nutně nepoužitelný.
Dost možná to souvisí se sociologickým vzorkem společnosti, co na takových místech tráví čas. Ale ať je to jak chce, nikdy jsem nedokázal pochopit, co se honí v hlavě člověku, co prostě jen tak něco odhodí – ať je to vajgl, papírek od sušenky nebo staré obklady kamsi k lesní cestě. Nevím, kde se v hlavě objeví myšlenka „ano, toto je správný nápad“. Nerozumím tomu dvojnásob při pomyšlení, že zrovna v naší zemi je popelnice nebo odpaďák na každém rohu. Se sběrnými dvory, které jsou zdarma, je to stejně tak.
Asi mají takoví lidé v sobě cosi nenávistného vůči světu. Nebo to přeháním, a je to prostá lhostejnost, nabyté vědomí, že „to někdo uklidí“. To stejné si myslel ten kluk, co hodil víčko od plechovky do keře, a jeho první reakce na moje vyplísnění byla „od čeho jsou asi technický služby?“ Jestli to takhle společnost vnímá, nedivím se tomu, že to tu místy vypadá jako v Rumunsku. Ale nejsme na tom kdovíjak špatně, abych jen nekritizoval.
V obecné rovině si myslím, že lidé nepotřebné věci potřebují odklidit tak, aby je nikdo neviděl. Hlavně oni. Aby prostě zmizely z očí. Proto se vrazi snaží zahladit stopy, proto jsem nechal v batohu shnilou hrušku třeba měsíc (déle už to nešlo), proto můj brácha puky od žvejkacího tabáku Sibeeria strkal všechny do jednoho spodního šuplíku, aby na to nikdo nepřišel. A proto máme půdy, garáže a sklepy, abychom tam hodili věci, o kterých si myslíme, že je někdy budeme potřebovat (mám o tom i písničku Schraňování). Kdo nic takového nemá nebo věc nepotřebuje, odhodí ji do veřejného prostoru.
Veřejný prostor je místo, který sdílíme všichni, a máme za něj tedy zodpovědnost. Pozůstatek minulých dob vytváří dojem, že o prostor se stará „stát“, „město“ nebo „lid“. Při takovém uvažování člověk snadno nabyde mylného dojmu, že se v takovém prostoru může chovat zcela anonymně. Možná ten dojem není mylný, ale pokud se chceme jako lidé posunout dál, tak je třeba nejen za veřejný prostor a náš pohyb v něm převzít zodpovědnost.
A je je jedno, ať jde o vajgly, odpadky, rvačku na ulici, pomoc staršímu nebo nemohoucímu či úplně něco jiného. Vždycky má člověk na výběr z té jednodušší cesty, která je mnohokrát k ničemu, a z té složitější, která nás někam posune. Každý z nás má v sobě toho malého bezohledného Rusáka (jak trefně říká táta mojí kamarádky, kterou tímto zdravím), a je – za mě – lepší mu moc nedávat prostor.
Tímhle příspěvkem bezpochyby nespasím svět, ale pokud budu moct svým slabým internetovým hláskem apelovat na Vás všechny, abyste třídili odpad, abyste sem tam sebrali něco, co jste sice neodhodili, ale škobrtnete o to na ulici, abyste (pokud na to máte duševní a případně i fyzickou sílu) konfrontovali kdekoho na zastávce, že nemá co házet vajgly na zem, tak budu mít pocit, že moje existence udělala aspoň trochu svět hezčím.
„On to nakonec vždycky někdo uklidí“, ale je to vlastně nutný? Nebyla by ta investovaná energie lidí, co denně vysávají pouliční odpadky po bezohledných prasatech těmi fascinujícími vysavači Glutton platná třeba i někde jinde…?