Kdo jiný než my?

Doufám, že naproti tomu poslednímu příspěvku bude tento kratší. Chci se rozpovídat o věci, která mě trápí a která může být pro jiné zajímavým vhledem do světa tak, jak ho vnímám. 

Dost trpím tím, že v mém okolí a všude, kam se podívám (po zkušenostech z mých cest po republice) vidím absolutní neznalost toho, co hýbe světem – změnou klimatu a jistou změnou života. Je pravda, že velká část států a jejich občanů o této změně mluví, ale realita je krutá, a dále si všichni tiše ve svých domovech plýtvají energiemi, jídlem a jejich uhlíková stopa je gigantická. Když chci hovořit o nutnosti se změnit doma či jinde, koukají na mě jako na blázna. Jako by čekali, až jim to někdo přikáže, jako by měli málo informací o tom, co se děje. 

Cestoval jsem předchozí dva týdny po naší české kotlině. Spal jsem ve stanu, často v kempech. A tady se, vážení přátelé, píše rok 1950. Přibližně. Děje se tu spousta zvěrstev proti světu. Ale hlavně. Netřídí se. a když už jsou zde popelnice na třídění, nejsou popsané, tudíž každý to tam hází, jak chce. Sype se to potom do těch tříděných kontejnerů, nebo se to sesype do jednoho, aby se neřeklo, že netřídíme?!
A druhá věc; díky zákazu vynášení skla před hospodu se všude musí používat plastové kelímky. Nejde to jinak. Pak samozřejmě dochází k tomu, že nikoho nenapadne používat jen jeden, a strkají jeden do druhého, jako by soutěžili, kdo dá víc kousků. Majitelům to vadí, ale jen z principu, že musí pít pivo ze skla. To je vtipné. A tak jsou všude plasty, a vytřídit není kam. Trpěl jsem, to se musím přiznat. A hodně jsem trpěl. 

Co přináší naše generace?

Skoro každá generace přichází s něčím, co je pro ni typické. Něčím je převratná. Je pravdou, že generace našich rodičů a prarodičů spíše páchaly ekologickou katastrofu, kterou budeme muset léčit my, ale nelze jim to mít za zlé, jsou to generace obřího pokroku, o kterém by se nikdo nedomníval, že by mohl být v něčem škodlivý. Problém nastává ve chvíli, když příslušníci těchto generací odmítají, že by měli něco měnit. Je to od nich nakonec sobecké, protože si neuvědomují závažné potíže, se kterými se bude potýkat generace naše. 

Ale ano, jsem ochoten tohle leč s bolestí respektovat. Co ovšem nechápu, odmítám, odsuzuji a nesouhlasím s tím, je skutečnost, že s tímto přístupem přicházejí i mladí lidé. Tedy ti, kteří mají k informacím o problematice environmentalismu tisíckrát větší přístup. Mohou o tom slyšet v TV i rádiu, na internetu jim to vyskakuje i v doporučených příspěvcích, jejich přátelé často přistupují na změnu ve svém životě. Na nutnou změnu.  Ale i přesto je zde z jejich strany jakási lenost, pohodlnost či nezájem, ignorance vůči svému okolí, která jim brání žít o malinko asketičtější život. 

Neustále potkávám mladé muže a slečny oblečené do fast fashion módy, bezmyšlenkovitě používající jeden plastový kelímek za druhým, pijících z dlouhých plastových brček (v případě cuba libre nejen z jednoho brčka). Ptám se: kdo jiný než my? Abychom dosáhli nějaké změny, měla by naše generace jít příkladem v počtu blížícím se sta procentům. Místo toho je několik jedinců, kteří jsou spíše za podivíny – jako jsem já, a ostatní si dále vesele užívají života a nedělají si vrásky z toho, co se kolem nich evidentně děje. To je opravdu nějaká změna údělem radikální menšiny, jako je tomu v případě veganského hnutí? 

Dreamtrips jsou spíš dreamshits

Nejmenovaná osoba v mém věku mě nedávno seznámila s tzv. dreamtrips. Jste členy klubu, něco platíte, a abyste neplatili, seženete si kamarády, kteří platí za Vás, a ti zase shánějí další kamarády, aby neplatili zase oni, a takhle to jde pořád dokola. Jako z Procesu Franze Kafky. Nemá to šéfy, k Nejvyššímu se nedostanete. Za to placení dostáváte určité body, za které ve finále můžete cestovat. Naprosto úžasná a výhodná věc, kterou prostě musíte mít!
Hloupost. Je to něco jako OVB. Taky dokonalé, vyděláte si tím… Marně jsem byl přesvědčován tou osobou, že si jistý člověk vydělává 70 tisíc měsíčně jenom tím, že shání lidi, kteří za něj platí, a on díky nim může jezdit na dovču třikrát měsíčně! Pravda je taková, že být úspěšný v tomto oboru, který je mmch. v Norsku zakázán, je velice těžké, a odstoupit od smlouvy je komplikované (ačkoli je tvrzen opak). A co mě nejvíc štve, je, že těmto dreamtrips holdují právě mladí lidé. Jezdí do hotelových resortů, kde dochází k obřímu plýtvání vším, často zde můžeme vidět otrockou práci domorodců. A jak se tam dostanou? Samozřejmě letadlem v business-class. Mladá generace, vejdi a neuškoď. 

Tito čekají, až budou padat trakaře. Kam to ale musí dojít? Co se všechno musí stát? To skutečně neexistuje nějaká dobrovolnost, jen nucená pravidla? Je nutné, aby byl jedinec donucen ke třídění odpadu, aby v obchodech měl jen přijatelné lokální zboží, které nevyráběly děti? Musí to fungovat tak, že dokud budou mít možnost brát, tak budou brát? Neodepřou si to sami? 

Jsem špatný člověk, co byl v McDonaldu

V Praze v McDonald’s (ano, čas od času i tam zajdu, je to hříšné a přesně v rozporu s tím, co káži, ale chuť double-cheeseburgeru si nedokážu někdy odepřít, tak mi to dopřejte) jsme seděli u stolu, na našich tácech bylo něco plastu. Na koších vítězoslavně napsáno „Roztřídíme to za Vás“ s obrázkem panáčka, co stojí u modrého a žlutého koše. Když jsme se však zeptali mladého muže v našem věku, co nám chtěl tácy odnésti, zda se to opravdu třídí, jeho odpověď byla negativní. A až posměšně se na nás podíval, řka „co si to do hajzlu myslíte?“ Takže nejen, že v McDonaldu se patrně veřejně lže (případně mě opravte, je-li tomu jinde jinak), ale tomu mladému muži je to úplně jedno, že se dopouští zločinu, za který bude pykat i on! Fuj, když se čtu, zním jako z propagandistického snímku z 50. let… 

Samozřejmě jsme ty plasty vzali a vytřídili sami. Ačkoli víme, že lepší je vůbec je neprodukovat. 

A tak vzkazuji naší generaci: impulsů a informací máte dost, tak se vzdejte trochy toho, co máte rádi, protože tak budete muset učinit dřív nebo později stejně tak. Není to o věci názoru, ekologický přístup k životu není věcí několika podivínů, je to nutnost, na kterou budete muset dřív nebo později stejně přistoupit. Ať chcete, nebo ne. Pojďme vést diskusi o politice, veřejném životě, drogách nebo autech… Ale environmentalismus je nezbytný, v jádru nediskutovatelný, a bez něj nemůžeme dále přežít. 

Zase to je dlouhý jak svině…

Věnováno mému bratrovi.