Vždycky jsem nacházel zálibu v opravování starých věcí. Dát jim novej šmrnc, oprášit zašlou slávu, nahodit jim znovu puls. A je jedno, jestli jde o lavičku, staré kolo nebo dům. Miloval jsem (a miluji stále) pořady, kde přivezou starej krám, a během několika týdnů z něj udělají umělecké dílo, které dále plní účel, za kterým bylo stvořeno.
Zvlášť v době dlouhodobého míru a blahobytu, v době internetu a obecně v dnešní post-postmoderní době roste vztah ke starým věcem – existují veteránská auta, máme historické stavby-památky, vážíme si příběhů starých lidí (například obětí totalitních režimů). Na internetu jsou tisíce videí a obrázků, kde můžeme vidět naprosto perfektně zrenovované motorky, staré automobily, rozpadlé domy, počítače a i lidi. Člověka téma proměny a kontrastů „před a po“ samo o sobě láká.
Tam, kde by jiný vyhodil v jeho očích starý krám, tam přijde druhý a několik měsíců či let se rozhodne patlat s věcí, které vdechne nový život. A mezi tu druhou skupinu patřím i já. Jsem přímým odpůrcem schraňování kusů PVC nebo koberců a veškeré veteše, co se válí na půdě. Jsem v tomto směru milovníkem starých věcí, ale těch, které mají určitou kulturu a příběh. Ale co má kulturu a příběh? Pokusím se to popsat:
Zajímavý je jev, že spoustu lidí opravuje výrobky z dob socialismu, první republiky i z dob starších (zejména jde o nástroje, přístroje a stroje – skutečně mě mrzí, že jsme přišli o většinu strojírenského průmyslu, který se svojí historií až z dob Rakouska-Uherska řadil mezi středoevropskou špičku). Dříve vyrobené věci skutečně vydržely více. („No jo, tehdá to byly věci, dneska to je samej šunt z Polska.“) Bruska Narex z 80. let funguje dodnes, naproti té koupené v Lidlu za pár stovek. Věci vyrobené po roce 2000 se neopravují, mají v sobě tzv. kurvítka, jsou to výrobky na jedno použití? Nevím to jistě, je to pořád jen konspirace, ale kdo ví? Nejsem si ani jistý tím, zda současné věci nebudou jednoho dne ceněny jako historické skvosty, třeba nás někdy čeká restaurování nábytku z dřevotřísky… (U toho bejt nechci.)
V poslední době jsem trochu opravil Babettu 207 (s pomocí svého okolí). Teď jsem si vzal asi tisíckrát náročnější sousto (pro mě). Doma jsem si vypůjčil motocykl Jawa 50/20, tzv. Pionýr. Válel se v garáži, vrak. Celý stroj jsem rozložil a dávám ho dohromady. Znamená to přebrousit všechny plechy, rozložit všechno na součástky, vyčistit, opravit, nahradit novými díly a složit (toho se bojím nejvíc – v nejhorším případě nabídnu náhradní díly…)
A zde přichází rozdíl mezi lidmi – kolikrát vidím, jak někdo do motorky, která by mohla mít veteránské značky, narve nějaký jiný díl („já tam dal karbec vod sekačky, to je pro mladýho na lítání po vsi“), do domu z 50. let nacpe úplně jiná okna, než ta, která by tam měla patřit – třeba plastová s barvou „zlatý dub“ – česká klasika. Tomuhle prznění a architektonickému nevkusu se věnuje FB stránka Archwars – najdete zde fotografie staveb z celého Česka. Stránka se zaměřuje na nevkus, popírání arch. stylu, nevhodné kombinace barev na fasádách, zaměřuje se na vizuální smog, odporné fonty a všechno, co oku nelahodí. Ale kde je pravda? Nevím, někdo to radši hezké, jiný to radši fungující. Je to zkrátka věčný spor funkčnosti a estetiky.
Je logické, že ctít historický ráz věcí stojí víc peněz, a v důsledku mohou být takové věci nepraktické (např. stará okna, která netěsní teplo). Já si ale nemůžu pomoct, a volím estetiku. Radši bych si počkal (spoustu lidí chce mít dnes všechno hned), ušetřil, a udělal to citlivě, než to zkazil navěky.
Všechno souvisí se vším – při psaní tohohle původně krátkého zamyšlení mě napadají další věci – například naše typická vlastnost „udělej si sám“ aneb kutilství v praxi, kdy si nenecháme poradit od odborníka, věříme jen svému úsudku, a podle toho to dopadá. Dům vypadá nevkusně, nemá duši, barvy k sobě absolutně neladí a stromky na zahradě nám chcípnou, protože „to přece nějak vostříhám, co by mně měl kdo radit, nějakej zahradník.“ A až když se něco podělá, tak vytáčím na telefonu „nějakej zahradník“, a řeším to s křížkem po funuse. (Nekecám, u jednoho zahradníka jsem pracoval, i takto to leckdy chodí.)
„Zločinné“ je v tomto případě i jednání stavebních firem, které jsou od toho, aby stavěly, ne řešily barvy. Udělají všechno, co si zákazník přeje. Tedy když chce natřít svůj dům křiklavě žlutou barvou a Caps Lockem napsat nápis „HOME, SWEET HOME“, nikdo neřekne ani popel. Lidé často nevěří architektovi nebo designérovi, pro většinu z nich jsou stále tyto profese zbytečně drahé a zbytečné – co hůř, když si někdo v ulici postaví dům podle návrhu arch. studia, bývá často terčem pomluv a pošklebků – nekecám!
A tady bych se rád zamyslel – pro kritiky v komentářích zdůrazňuji, že nemám jasný názor, spíš polemizuji. Může být neúcta ke starým věcem neúctou k sobě samým? K našim dějinám? Chybí nám základní cítění estetiky? Chybí nám umění? Je někde ve vzdělávání mezera? Je tím důvodem skutečnost, že jsme byli 40 let oddělení od světa? Mohlo těch 40 let způsobit, že nemáme páru o tom, co je vkus? Je ten problém hlubší? Ne všechno v nás zkurvili komunisti. Nebo jo? Já nevím. Fakt ne. I za socialismu vznikaly nádherné architektonické skvosty.
Napadá mě (tenhle článek je fakt brainstorming!), že podobně se to přeci projevuje ve vztahu k půdě. Ta se nevyužívá logicky, udržitelně a ohleduplně k jiným tvorům a organismům – i když se to lepší, křivdil bych výjimkám. Dochází k odklonu od přirozeného řádu, s půdou se hospodaří krátkozrace, antropocentricky, neuvažuje se, co bude jindy než teď. Obecně se hledí na okamžitou využitelnost, nikoliv na životnost tohoto počínání.
Závěrem bych rád řekl, a to je poslední asociace, že naše chování k hmotným věcem, je podle mého soudu odrazem našeho vnitřního světa. Vnímáme-li sebe a své okolí (např. naše vztahy) jako jednorázové kapesníčky, potom se tak budeme chovat i k jiným věcem. Pokud sami sebe nevnímáme jako součást celku, kde existuje předchozí a následující, pokud vidíme jen to, co je teď, a po nás potopa, nemůžeme se z podstaty věci zachovat ohleduplně k dědictví, které nám bylo ponecháno.
Jen je škoda, že dneska jsou ty věci na jedno použití. (Stejně jako naše životy? – dost nihilismu). Ale! Moje srdce plesá, když objevím nějakou firmu, která vyrábí kovaný nábytek, truhláře, zahradníky, zelináře, zkrátka malé jednotlivce, kteří tímhle vyvažují masovost a jednorázovost všeho. Takových subjektů je čím dál více, a je to radost.
Nejvíc mě mrzí, že se tahle zpráva nejspíš nedostane k těm, kteří mrví staré domy, kteří bezohledně hospodaří se svými poli, kteří do svého starého kola historické hodnoty přidají absolutně nepatřičnou součástku, kteří každý třetí den nesmyslně sekají trávník na dva centimetry, jen aby uspokojili svoji potřebu po zarovnané a zastřižené zahrádce.
Tak se nezlobte, že jsem si tady poplakal. Ještě je pořád dost lidí, kteří jsou citliví, přemýšliví, vnímaví a otevření. Vím, že jich je snad víc. Vidím, že se ty věci zlepšují a že se lidé pomalu vychovávají k něčemu, co se dá nazvat kulturnost a estetičnost. A to je radost vidět, že někdo zdědí krásný, ale rozpadlý zámeček z 18. století, a nepředělá ho na rodinný domek s plastovými okny a nepřistaví garáž. Těm za takovou snahu moc děkuji, dodává mi to naději a promiňte mi tentokrát vážnější zamyšlení.
Hezký den přeji 🙂