Vlivem přeplněného diáře jsem dlouho zanedbával to, co je mi v životě činností snad nejbližší – tuláctví. Poflakovat se, dívat se kolem, nikam nespěchat, rozhlížet se, kochat se, odbočovat, kam to člověka zrovna táhne. Rýmička začala ustupovat, a tak jsem nabral sil vydat se kamsi. Je konec září, venku krásně, sice fouká vítr, ale pořád to trochu připomíná léto. Kromě Hradce a Doudleb přebývám v Praze na Kavalírce a zajímalo mě, co je nad ní.
I vydal jsem se. Věděl jsem, že tam bydlí pár slavných lidí, že tam bydlí taky Tomáš Weisser. Nevěděl jsem, že je zde Albert – tam jsem si nakoupil. Dál vstříc kopcům! Jedna krásná vila vedle druhé, strom za stromem, zeleno, ticho. Vůně řízků k sobotnímu obědu mě při jezení anglického rohlíku ze supermarketu týrala.
I když předestírám, že se toulám zcela náhodně, mířil jsem naprosto cíleně k nádraží Praha-Cibulka. Možná někdo ví, že jsem trochu ujetina na trolejbusy, autobusy, tramvaje a především vlaky. Ta hromadná doprava mě zkrátka fascinuje. Přes tuhle zastávku jezdí vlak KŽC, historický motorový vůz. A to mě samozřejmě láká.
Kopec jsem i po smrtící chorobě rýmy vyběhl vcelku rychle a už jsem stál na peróně Cibulky. Jenže, koukám na mobil, mělo to jet až za půl hodiny. Zase mě moje extrémní dochvilnost doběhla. Koukám na jízdní řád a za pět minut má jet vlak, nějaký Cyklohráček, co jede až do Zlonice (zlo, najs). Fajn, pojedu tím na Zličín, tam naberu motorák a pojedu na hlavní nádraží, říkám si. Na Cibulce se ozve hlášení z vlakového rozhlasu, což mě překvapuje vzhledem k tomu, že celé nádraží tvoří jen plechová bouda, modrý nápis stanice a žlutý přístroj na označení jízdenek. Cyklohráček má zpoždění. Nevadí. Budu riskovat. Je to jednokolejka, vlaky na sebe budou čekat. Po chvíli přijíždí posunovací lokomotiva, která za sebou táhne asi čtyři různobarevné vagóny, upravené ze starých hranatých motoráků, co jezdí dodnes, na dětská hřiště. Vevnitř každého vozu je kupa dětí, co si hrají v moři plastových koulí, kreslí si, skáčou a smějí se. A já jako divnota sedím na konci vozu a dívám se z okna. Takže tolik Cyklohráček.
Zličín. Jsme tu dřív, stíhám. Naskakuji do mého vysněného vlaku. Nádhera – červený vůz, trochu oprýskaný, ale prostě starý! Jede se mnou několik důchodců, slečna v mém věku a vnuk s vetchým stařečkem, patrně jeho dědečkem, kterého veze na výlet. Sentimentálně roztomilé. Vlak se rozjíždí a moje srdce plesá. Ó, jak si to přede… Rachotí to! Šedozelené sedačky, měkké překvapivě. Zaujaly mě žárovky na stropních světlech. Dál se kochám. Je to nádhera.
Jsou otevřená okna. A žádná rukojeť na nich. Jen skleněná deska. Tahám ji nahoru, lomcuju s ní, ale nejde s tím hnout. Boj vzdávám. Chvíli sedím a koukám, že pod stolem je nějaká páka. Otáčím s ní a hle – ono to hejbe s oknem. Takže tak. Kluku 21. století, vítej ve světě staré dobré mechaniky.
Na hlavní nádraží to trvá asi půl hodiny a projíždíme zastávkami, o kterých jsem nikdy neslyšel. Proplétáme se místy, kde by to autem trvalo moc času a zdaleka by to nebyla taková zábava. Spojují se místa, která mi přišla vzájemně nespojitelná. Hlava to nechápe. Najednou jsme na Smíchově – na severním nástupišti však. Míjíme nafrněné žluté vagony Regiojetu, které se pyšní svým leskem. Tak se nezblázněte, Jančurové! Tady vám jede kus historie! Pak chvíli stojíme před tunelem, co nás propojí s hlavním nádražím, houkneme a jedem. Vystupuju a jsem toho všeho plný. Nezdálo se mi to? Jsem sjetej těmi výpary z motoráku, co mi šly celou dobu do okna?
Rád bych to ukončil nějak úderně, ale dnes se obejdu bez pointy. Zmíním snad jen fakt, že jsem původně jel do Švanďáku a místo toho, abych vzal devítku a byl tam za deset minut, jel jsem takovou malou oklikou. Krásnou oklikou, kterou doporučuju úplně všem. Takže opět platí: cesta je důležitější než cíl!
PS: Ve vlaku platí Lítačka.