Napadlo vás někdy přemýšlet o holubech? Je to šedé okřídlené a opeřené stvoření, zná ho dokonale každý z nás. A čím vším je pro nás holub? Dříve nosili poštu, tedy byli poštovní holubi, kteří létali mezi určitými body. Dnes je to spíše rarita – o to víc se však z holubů stala společnost obří rozmanitosti. Liší se vzhledem těla, místem působení i bydlištěm, hlavní životní funkcí a imunitou vůči lidské společnosti.
Tak napřed vzhled. Ten je sám o sobě natolik specifický originálností každého holubího jedince, jako jsou například lidské otisky prstů. Viděl jsem holuby vyzáblé na kost i obrovská vypasená šedivá monstra, která útočí na štíhlejší, tedy slabší jedince za vidinou zcizení žrádla. Jejich barva nabízí paletu od exkrementální hnědé přes nejčastější šedivou až po skoro černou. Lze tak spekulovat o možných rasových rozdílech, etnicích a případných bojích za práva holubích menšin.
Jsou holubové staří, mladí i ti v nejproduktivnějším věku. A je otázka, zda nemají odbory, úřady či vládu. V toto případě by však museli v místo tradiční Strakovce zasedat kde? V Holubovce?! Trapný.
Těch parametrů rozdílnosti je mnoho. Za jeden z těch minimálně nejzajímavějších považuji jejich pařátky. Mnohdy ukazují stáří. Platí zde nepřímá úměra: čím víc let, tím míň nohou. A je to tak, viděl jsem holuba bez několika prstů i bez jedné nohy! Zhlédl jsem jednoho, co neměl pařátky a až ke kolínku mu chyběla kost, a na druhé nožce prsty taky nebyly v plném počtu. Takové exempláře já pracovně nazývám „pardálové“. Vlastně nevím, co to znamená, ale přijde mi to humorné a trefné. Působí na mě jako staří korzáři a veteráni, co pamatují dokonce i doby, kdy se nesypaly drobky z housek hamburgerů či placek kebabů, ale pamatují chudé doby drobků tukových rohlíků z párku v rohlíku.
Místo působení se neliší od víceúrovňosti míst působení lidí. Nejlépe se má holub v centru Prahy, kde dobrot najde víc a horší to má holub z vesnice. V městech navíc vrcholí povstání holubů proti bodákům na parapetech. Vzniklo hnutí Bodáky na parapetech v ČR nechceme. Oni sice nechápou, k čemu ty bodáky slouží, a proč lidé holuby nemají rádi, ale na to oni serou.
Zajímalo by mě, kdy holubi spí. Protože jsem slyšel o jednom divadelním představení, kde byly na jevišti opravdové slepice. Zkoušení proběhlo v pořádku, sice slepice pokálely celé jeviště, ale s tím se dalo počítat. Herci pak byli po kotníky v hovnech. Zkoušky však probíhaly dopoledne a odpoledne. Proto, když byla premiéra, jak to bývá, o půl osmé večer, slepice místo nazkoušeného pobíhání po jevišti usly, a bylo po efektu. Jak je to s holuby, to netuším.
Poslání holubů je mnoho. Avšak rozdělil bych je na sráče, lekače a žrouty. Tyto tři kasty jsou prostupné a většinou se prolínají. Sráči jsou právě nejaktivnějšími bojovníky proti bodákům. Jsou situováni ve výškách, odkud vedou aktivní ofenzívu proti lidské populaci. Občas slétnou i níž, jsou rafinovanější, jsou to partyzáni, kteří neútočí přímo na lidi, ale našli způsob, jak člověka vydeptat zevnitř – serou na auta.
Pak jsou lekači. Způsobili mi psychický blok, když jdu po ulici houfem holubů, kteří se mě leknou, vzlítnou a zmatením, že není kam letět mezi všemi těmi lidmi, vlítnou do obličejů především mně, což mi působí újmu v podobě 100 infarktů za minutu.
No a žrouty známe všichni. Cpou se vším, co je na zemi a dá se jíst. Jednou jsem viděl holuba, co kloval z misky plné halušek, co někdo odložil ke koši na chodník. Chudák se bál odejít, nehnul se z místa, ale současně nevěděl, co s takovou hojností dělat. Tušil, že to někdo odnese, a tak si to hlídal, ale současně to nemohl pozřít, tak držel čestnou stráž u svých halušek. Tragikomický pohled.
Tolik ke třem funkcím holubů. Zbývá posoudit imunitu holubů vůči lidem. Když na holuba vybafnete, lekne se a uletí. Ve velkých městech jen zpravidla klidně změní směr, neboť zjistí, že tudy ne. Seděl jsem nedávno na nábřeží u Rudolfina a četl si. Nastavil jsem holubovi ruku, což u něho vzbudilo zájem, a přišel k mé dlani. Byl blízko na vzdálenost asi 10 centimetrů. Báli jsme se oba toho druhého jako čert kříže, ale já ho měl v hrsti. I přesto, že v ní nic nebylo.
Často se stává, že hodíte drobky na chodník, slítne se jeden holub, dva, deset, třicet, a společně hodují. Stačí tlesknout či dupnout a odlétnou do jednoho. Ale protože zde platí, že tito šedí tvorové jsou kvalitní hospodáři a využijí každé situace, použiji zde název jednoho českého filmu, tedy že jestli je kde co jíst, dobří holubi se vracejí.
PS: Baví mě moje rádoby vtipná představa o půjčovně holubů, kde si můžete za drobnou úplatu zapůjčit za různými účely holuby různých kvalit. A visela by zde cedule, která by varovala pronajímatele těch nejlepších z nich. Bylo by tam napsáno: „DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ!!!“ vy hajzlové zlodějský…
A to je vše, mějte krásný víkend.
Zdroj titulního obrázku: https://www.novinky.cz/koktejl/452349-postovni-holub-uleti-az-300-kilometru-za-zivot-jich-zvladne-i-dvacet-tisic.html