Oslava všednosti. Moment, v jehož pozadí je příběh, ale já můžu slyšet jen střep. Denně vidím tolik věcí, o kterých byl chtěl psát. Ale tak málo z nich má začátek a konec. Je to jen věc. A i o věci se dá psát. Třeba ji jen suše popsat. Je to něco takovýho:
Z nudy si dělám statistiku tramvaje 22 z Národní třídy do Hostivaře. Kolik lidí nastupuje a vystupuje. Víc jak 10 lidí nejede. Nejméně 6, vystupují na I. P. Pavlova.
Míjíme první čarodějnický obchod v Praze. Opodál služby s „bílou magií“ – léčitelství apod.
Parta v tramvaji. Křičí. Všem to vadí, ale nikdo nevstane. Mám vstát? Byl bych hrdina nebo nerudnej dědek? Vystupují na zastávce, kde jsem měl vystoupit i já. Místo toho je pozoruju: jeden kluk, pět holek. Psychologie skupiny – vůdce, zástupce vůdce a tři holky, co jsou s nimi, aby někde byly. Jsem povrchní?
Přejel jsem to. Jsem na točně v Hostivaři. Vracím se zpět. V tramvaji čte stará paní J. R. Tolkien: Pán prstenů – Dvě věže. Pozoruhodný. Ale zatím jen pozoruje mapy Středozemě na prvních stranách.
Po cestě míjím dva dělníky. Zaslechnu jen větu: „ASI POJEDU DO BEROUNA.“ Jak poetický.
Maminka, které ukazuje cosi své malé dceři. Dívka zvedne hlavu, pozoruje, udělá dva kroky, a plácne sebou do trávy. Pláče.
Konečně je teplo! Cvrliká ten pták, co cvrliká vždycky, když je teplo. Včera nebyl slyšet, a dneska je.
Oslava všednosti :)))