To bylo někdy v dubnu 2022. Šel jsem na reprízu inscenace Cesta k vodopádům (režie Michal Dočekal). Hráli v ní Jirka Langmajer a Anežka Šťastná, moje spolužačka z DAMU, která mi taky pomáhala uspořádat vzpomínky na celý večer, o kterém jsou tyto řádky. Nějak se to sešlo, že se byl podívat i Jiří Bartoška se svojí ženou Andreou.
Protože jsme chtěli s Anežkou strávit večer po představení spolu, a protože Barťák (který se svojí ženou přišli za Jirkou Langmajerem) se během představení do Anežky po dobu jednoho večera zamiloval, dopadlo to zkrátka nějak tak, že jsme se rozhodli strávit večer spolu všichni dohromady. Vydali jsme se do Lokálu na Dlouhé ulici, cestou vím, že jsme si povídali o architektuře a o domech, které jsme míjeli.
Zasedli jsme ke stolu. V jedné řadě jsem seděl já s Barťákem a jeho Andreou, proti seděla Anežka s Langošem. A protože jsem tehdy ještě pil, a protože Plzně mají v Lokálu lahodné, uniká mi po takové době kontinuita večera, a proto se dopustím pouze bodových vzpomínek.
Jeho Andrea byla a jistě je velice okouzlující a chytrá žena, se kterou byla radost se bavit o čemkoliv. Vím, že jsme řešili všechno možné od umění přes psychologii až po psy a jejich výchovu.
Barťák byl skutečně velice elegantní a to i tehdy, když ho otravovali opilí návštěvníci hospody, aby se s nimi vyfotil – já ani Anež si nevzpomeneme na detaily, ale víme, že tehdy je dokázal velice galantně odpálkovat, aby mu dali pokoj. V podstatě je poslal do prdele, ale tak, že to nikdo z dotyčných nepoznal.
Neustále mě s Anežkou tahal ven na cígo, kde za celý večer vykouřil asi 49020884 cigaret. Anež i já jsme nekuřáci, takže na konci večera jsme vypadali jako Serge Gainsbourg. Kouřili jsme Dunhillky, pokud se dobře pamatuju.
Samozřejmě jsme za nic neplatili, byli jsme pozváni, což dodnes vnímám jako příjemný dluh, který rád splatím někomu o dvě generace mladšímu za 50 let.
Anežce neustále říkal „kocourku“, což by šlo interpretovat kdovíjak, ale šlo o naprosto taktní a nevinný projev náklonnosti, kterou tehdy vůbec neskrýval. Byl zkrátka roztomilý.
Vlastně jsme se tehdy docela dost ožrali, vykouřili tak tři kartony cigaret, ale přesto to bylo tak nějak slušné, příjemné, lehké, bonvivánské, požitkářské a prostě plné života. Navzdory tomu, že jsme se navzájem takřka neznali, byl celý večer mimořádně zábavný, nasmáli jsme se a ještě probrali mnohá hlubší témata.
Závěrem něco velmi osobního. Od Jiřího Bartošky jsem dostal jako dárek zapalovač – byl to obyčejný bílý zapalovač z 54. ročníku Karlovarského filmového festivalu. Prostě mi ho vrazil do ruky venku na vígu se slovy „na, vem si to“ a bylo to. Druhý den o něm už nevěděl, zatímco pro mě to byla a je relikvie. Válí se mi v šuplíku a už párkrát jsem se na něj díval a říkal si, jak krásného večera byl svědkem. Ode dneška pro mě bude mít úplně jinou hodnotu.
Takže Barťáku, který jsi mě poznal na jeden večer (a při natáčení Matematiky zločinu jsme se minuli ve dveřích), díky, bylo to fajn, a snad se na Tebe nebude Bůh zlobit, že jsi ho hrál u Stracha. Ale myslím, že se z toho se svojí galancí a humorem případně nějak vykecáš…
Posíláme mír,
Ketr Pult a Anežka Šťastná
Foto z dávných dob na DAMU