Dnes ráno ve vlaku. Cesta z Pardubic do Prahy. Narvaný vagón, všude rezervace Bohumín-Praha hl. n. Nezvyklé na tuto dobu. Sedám na čtyřku, ke mně si s dovolením sedne tak 35-letý muž, na první pohled dost otevřený. Nese si nějaké malby, batoh hodí na sedačku a odběhne. Chvíli jsem si myslel, že je to terorista, ale brzy se vrátil.
Má rychlé pohyby, je roztržitý, pochopím, že je to „typický“ umělec /pls víc klišé/, trochu excentrický a svébytný. Celkem tiše jede vozík s občerstvením. „Á, Lorenc,“ pronese narážku na film Na samotě u lesa, a hurónsky se zachechtá pod roušku, kterou má nasazenu jak Nela Boudová, akorát on ji má na puse.
„Akorát necinká,“ řeknu vtip svého života, ze kterého všem praskla bránice včetně něj.
Sedíme dál. Blondýna přes uličku celou dobu volá. První slova, která slyšíme:
„Chci prso.“
„KOZU!“ vylítne z malíře, a dále se směje. Ženská se taky směje. On se jí pak omlouvá.
„Víte, já v práci nikdy nestíhám oběd, oni mi všechno sežerou, tak si to chci objednat, máme dneska kuřecí prso,“ vysvětluje intonací jako „blbka“ Ivy Pazderkové – tj. její normální intonace.
Bloncka tak za 5 minut volá a říká asi svému příteli, že nenakrmila své nové prase /WUT?!/ a že nechce, aby chcípl hlady.
„Kozy a prase, hmm..“ řekne umělec se smíchem. Cringe.
Blondýna ho slyší, on se jí omlouvá, že na ni furt reaguje:
„Když já obdivuji vaši energii, tu ženskou, jak vám to pořád myslí, odpočiňte si taky, vám ta hlava pořád jede. Ale je to fajn, chtěl bych mít vaši energii.“
Něco žvatlají. Blížíme se k Praze, on vytáhne 2l PET lahev s nápisem „Vino bianco“ a oklopí do sebe tak 3 deci toho výběrového moku.
A teď pozor, přichází mistrovský kousek hodný znalého cassanovy. Blížíme se k Libni, kde malíř vystupuje. Začíná inscenace roku /prej že nemůžete vidět divadlo naživo/. Hraje intenzivně jak Radovan Lukavský, a jako že hledá telefon. Teď to přijde.
„Slečno, prosím vás, nemůžete mně prozvonit? Já nemůžu najít telefon a obávám se, jestli jsem ho nenechal v předchozím vlaku,“ říká navzdory tomu, že naproti němu sedím i já, a celou dobu mám telefon na stolku.
Zmatená bloncka, která stále myslí na kuřecí prso a hladové prase, uposlechne, on jí nadiktuje číslo, ona ho prozvoní, on zahraje překvapení, že ho našel /někdo by měl vrátit Thálii a dát ji jemu/, omluví se za „netaktní intervenci“ – /“KOZY“/, rozloučí se i se mnou a odchází. Hezká taktika!
A pokud si to nehodila, tak jí chodí anonymní perverzní esemesky dodnes.