Nádraží třeba v Hradci Králové, brzké ráno, zataženo, měli jste spěšné ráno. Teď čekáte na spěšný vlak, který vás doveze do místa zaměstnání. Třeba do Pardubic. Už vám to tam docela leze na nervy, chcete si dát po Novém roce předsevzetí, že skončíte.
Zkrátka už to tam chcete nějak doklepat. Nejhorší věc, která se teď může stát, je někdo, koho potkáte na nástupišti, koho jste dlouho neviděli, je to takový ten vzdálený známý, se kterým se dají na plese nebo na cigáru v hospodě prohodit dvě tři věty, ale dál už váš vztah není kompatibilní s delším životním poutem. A to vás právě teď čeká. Chcete si v klidu tiše rozjímat, jít do práce, pak tiše domů, ale je to jinak.
Zrovna v tenhle prapodivný den tam stojí dejme tomu kamarád ze základky, kterého si matně pamatujete z doby přes 20 lety. Víte, že chodil do béčka, vy do áčka, a že to bych tak trochu blbec. Je z něj ale dospělej chlap jako z vás a zjišťujete, že se všechno vyvážilo a že jste asi přibližně stejní blbci.
„Čau,“ osloví vás trochu nejistě, ale s vědomím, že jste se setkali očima, takže by bylo nepřístojný nebavit se dál. Nazval bych to sakra-moment, kdy někoho zahlédnete, koho jste nechtěli, a už není cesty zpět. Řeknete si „sakra“ /proto sakra-moment, haha/, a jdete na věc.
„Čau,“ snažíte se být alespoň trochu nápadití s pozdravem. Bohužel, nevychází to, a tak položíte základní otázku každého sakra-mana, kterou se snažíte vyzjistit, na jak dlouhý pobyt v přítomnosti člověka se máte připravit. Je to otázka života a smrti, protože přesně na tuhle dobu budete muset vymýšlet témata. Nedej bože, aby bylo ticho! Ten starý známý je takovej vůl, že by se snažil ptát se na naprosto banální věci. Práce, děti, chraň bůh, aby mluvil o vlacích. To je taková specialita: když nevíte coby, mluvte o tom, kterým vlakem jezdíváte, kde přestupujete, jaké jsou zde výluky. Výživné jako listy zeleného ječmene… A ten je fakt výživnej.Chci, aby ten rozhovor vypadal zcela přirozeně, tak na sebe převezmu všechnu tu zodpovědnost.
„Jedeš na vejlet?“ ptáte se naprosto debilní otázkou, ačkoliv vidím, že batoh, který má známý na zádech, svědčí o tom, že jede do práce.„No, dá se to tak říct…“
„A kde pracuješ?“ snažíte se z něj vyloudit odpověď, jestli vystoupí už v Opatovicích, nebo jestli Vás doprovodí na pouti trapnosti až do Pardubic na hlavní nádraží. Nedejbože ještě dál!
Stačí. Asi naštvu všechny, co chtěli nějakou pointu, a mysleli si, že jsem to zažil já. Znělo to ze začátku jako stand-up, ale musím říct, že mně se to netýkalo, zaslechl jsem jen tuhle část a dál pracovala moje fantazie. Ti dva naprosto neznámí chlápci nastoupili do vlaku a jak se s tím popasovali, to nevím.
Znáte ale ten pocit, který zažívali? Dost množná oba byli v nervu, co se bude dít. Oba si o tom druhém mysleli, že je tak trochu vůl, a tak se snažili za každou cenu ze situace vybruslit. Stálo je to jen přetvářku a chvíli přemýšlení. Jistě že by mohli říct, že si nechtějí povídat, aby byli upřímní, ale to vyžaduje kuráž. Jeden by mohl zalhat, že má ve vlaku v úmyslu „dělat ještě nějakou práci“. Ale na co se potřebujete připravovat, když jedete v 7 ráno do fabriky?
Osobně jsem měl z takových situací vždycky hrůzu, a vždycky, když jsem někoho takového zahlédl, utíkal jsem pryč. Často to byli opakovaně ti stejní lidé, co absolutně nevycítili můj nezájem, a vždy si horlivě přisedli a nadšeně vyprávěli a vyprávěli – což je ta lepší varianta vzdálená na hony té, kdy čeká, že budete moderátor talkshow a dialog povedete vy.Jednoho dne, který nevím, kdy byl, jsem si řekl „stop“!
„Budeš se zkoušet otevřít všem lidem, co přijdou, i když se budou zdát otravní a zkusíš si s nimi povídat. Nikdy totiž nevíš, co ti to přinese.“
No a tak to zkouším. Někdy je to fakt boj, ale spíš se mi daří narážet na zajímavé lidi – cizí, známé i ty, o kterých jsem si myslel, že se třeba už nebavíme, nebo si nemáme co říct, nebo máme nevyjasněné neshody, které přitom už dávno vzala voda.
Být otevřený je pro mě osobně něco vážně těžkého. Když to ale na chvíli zkusím, na chvíli ten moment přijmu, zkrátka se rozhodnu nechat se unášet proudem a brát s otevřenou náručí, co přichází, na chvíli prostě ztratit kontrolu, to je někdy vážně příjemné a osvobozující.
Myslím si, že když to zkusíte, fakt nebudete litovat. A nebo jste o krok napřed a už to dávno znáte?PS: Vím, že jste čekali zábavnější pointu, tak mi to odpusťte. Chtěl jsem Vám sdělit, jak mladý klučík objevuje svět.
Hezký den 🙂