Tykat nebo vykat?

Když jsem byl menší, vždycky mě zajímalo, kdy se zlomí, že mi lidé přestanou tykat, a začnou vykat. Přestanou říkat „ty “ a stanu se pánem. Tedy ne přímo pánem, ale panem. Snad rozumíte. 

Nejlíp a současně nejhůř to člověk pozná ve věku, ve kterém jsem teď. A z úředního hlediska ještě o něco dřív, ve věku kolem 18 let. To člověk přijde na úřad, nebo chce zařídit celoroční jízdenku na MHD, a najednou mu vykají. 

Vzpomínám si, že jako malému mi někteří dospělí vykali. Na pozdrav „dobrý den“ mi odpovídali stejně tak. Mátlo mě to – byl jsem polichocen, protože jsem se cítil starší a důležitější („hmm, váží si mě,“ říkal jsem si), ale děsilo mě, co tím ten člověk sleduje, když mě, dítě jako každé jiné, oslovuje neobvykle. Vnímal jsem vykání jako způsob komunikace dospělých. 

Tykání a vykání ve všech směrech lidi sbližuje a oddaluje. A nejzvláštnější jev, jehož jsem teď svědkem, je zlom ve věku kolem 20, kdy do určitého momentu si lidé tykají, a najednou si začnou vykat. Sami mezi sebou! Tykat je totiž jednoduché do chvíle, kdy poznám u dítěte, že mu je 10 nebo 15 let. Poznám možná i staršího. I při konfrontaci s jedincem, kterého neznám, mu tykám, poněvadž cítím, že patří do stejné věkové kategorie – tento pocit se v dospělosti vytrácí. Když jsem starší, je to složitější, protože rozdíl není tak markantní, a tak dvacetiletý může být ve skutečnosti ve věku 35 let, a naopak starý sešlý dědek, co vypadá na 75, tak mu může být sotva padesát. 

A to se to nezjednodušuje tím, že někteří se těší na dospělost a už od 16 nosí obleky, chtějí být váženými pány (u mužů tohle, pokud vím, převažuje…), a když se k nim člověk ve stejném věku chová jako je svému vrstevníkovi, cítí se dotčeně. Na druhou stranu já nesnáším místo podání ruky s někým cizím nějaké přitroublé plácání – někdy se za dotyčného tak stydím, že na plácnutí přistoupím. (Ano, vážně se to děje a dala by se na téma plácnutí psát diplomová práce, protože je tolik druhů plácání – a byla by to podle mě dobrá sociologická studie – ale při tom psaní bych se styděl za ty lidi.)

Pak tu jsou ty divné situace, když přijdu do kupé ve vlaku, a sedí tam člověk přibližně v mém věku, a najednou se střetneme, a jsme v háji. Protože oba víme, k čemu jsme odsouzeni. Tykat nebo vykat? Oběma to v těch pár vteřinách šrotuje v hlavě.

Tykat = riskovat, že budu neuctivý a že možná vzbudím pocit, že se odněkud známe. Vykat = nastolit trapno (t=délka společného cestování) a doufat, že nebude třeba o ničem dále hovořit, abychom se vyhnuli oslovování. To je vždycky „dobrý den, slečno, máte tu volno?“ – „ano, jistě, posaďte se“ – „bude vám vadit, když otevřu okno?“ – „ok no, jen si poslužte“ – „tak na shledanou“ – „mějte se hezky„.

Proto je dobré tyhle situace překonávat a druhého člověka oslovovat „ty“ – často je ten člověk radši, uleví se mu, je to lidštější, protože vykání a dospělost je něco, co v člověku probouzí potřebu být vážný, něco se od něj očekává. Ale je to stejně falešné jako očekávání, že když mi je 18, tak musím být dospělý, chovat se dospěle a že ze dne na den budu někdo jiný. Ne že by to tak být nemohlo, ale proč to lámat přes koleno?

Dospělost je totiž znervozňující – najednou už mé činy nebudou omluveny tím, že jsem dítě nebo uřvaný puberťák. A dospělost je totiž pro mnohé potlačení dítěte v sobě – je to souboj o to, kdo dítě zamaskuje líp. Pak mají takové výlevy, kdy najednou začnou blbnout a hrát si – třeba když se jim narodí dítě. A pak taky když jsou oslavy a pije se. To se to blbne, konečně se můžeme uvolnit, přestat být dospělí! Oni všichni vypadají, že jsou vážní, ale potom se opijí, a najednou se člověk nepřestává divit, jak si umí hrát. 

Ale vraťme se k tomu zlomu. Na gymnáziu, kam jsme nastoupili v 15 letech, nám vykali. Prosili jsme některé z nich, aby činili opak. Byla to taková falešná hra na dospělost. Asi od nás něco očekávali, bylo to zvláštní. Ta falešná úcta je prapodivná – jednou jsem na gymplu mluvil před jednou starší učitelkou o jiné, že jdu za paní učitelkou – ona mě zarazila a opravila, že je to paní profesorka. Tehdy jsem se omluvil, ale zpětně si říkám, že jsem byl vůl – učitelka, o které jsem mluvil, neměla profesuru, byla to magistra – to se na gymplu neříká, a tak mi učitelka přišlo nejlepší pojmenování. Proč někoho oslovovat „profesorko/profesore“, když to profesor není? (Teď už nějaké profesory znám a nemyslím si, že by byli rádi, kdyby se stejně oslovovala kdejaká učitelka na SŠ – a vůbec, jsme lidi a kdo lpí na titulech, je chodící škatule.)

Teď jdu k doktorovi a oni mě oslovují „pane Kulte“ – a já si přitom připadám stejný jako před několika lety, jen vím o trošku víc, pár zkušeností přibylo, ale nevidím zásadní rozdíl. Najednou jsem součástí toho systému jako plnohodnotný občan – už nejsem basic verze člověka. 

A vždycky si říkám, že bych byl radši dítětem. Ale pak mi dojde, že dospělce od dítěte nelze odlišit díky velkým hodinkám na ruce, díky naleštěným koženým botám, nebo roku uvedeném v občance – to všechno se odvíjí od vnitřního rozpoložení – a tam se skrývá ta ideální harmonie mezi tím, kdy si sám zvolím, kdy a jak chci využít svoji dospělou zodpovědnost nebo naopak dětskou hravost. 

A tím se vracím na začátek – tykat a vykat lze tedy podle mě dle libosti. Ale musí to mít svůj smysl a transparentnost. Tykat, cítím-li to tak a druhému to nevadí. Vykat by mi dávalo smysl tehdy, když si člověka opravdu vážím, nebo si chci/chce držet evidentní odstup – přeci jen jsou přátelé, kteří se znají 40 let, a přesto si vykají.

Ať si každej tyká nebo vyká, jak chce, ale musí se to žít!

Amen.  (Tolik ze šuplíku rádoby moudrého dědka)

(zdroj obrázku: https://zena-in.cz/clanek/nerozhodny-muz-da-se-tahle-katastrofa-resit)