Vždycky jsem byl tulákem. Ne nijak zvláštním, ale měl jsem rád poznávání nových míst, ideálně těch, která si člověk nenaplánuje dopředu. Je to jedna z mála spontánních potřeb mého já. Jinak jsem celkem upjatý. O tématu tuláctví budu psát rozsáhleji ještě jindy, dnes však musím připojit čerstvý zážitek. Měl jsem v úmyslu jet do Jizerských hor na turisťák od gymnázia, kam jezdí spousta mých přátel. Zkouším ve škole, a tak jsem mohl přijet jen na večer a noc. Miluji vlaky a trávím v nich dost času. Schválně jsem jel z Prahy delší vlakovou trasou, která měla trvat takřka 4 hodiny. Nevěřil jsem, že když si koupím u prodejce časopisu Nový prostor nejnovější číslo o trampování, trampech a jejich válce se skauty, že se stanu nedobrovolným trampem zanedlouho sám.
Přijel jsem do městečka Hejnice poblíž Liberce. Sudetské město, typicky izolované, tak trochu smutné, ležící mezi kopci a tmavými hustými lesy a vysokými skalami. Geografické i politické odříznutí od světa způsobilo jedno: Mají zde všechno, od železářství, přes „nehtíky“, až po fitness. Procházím kolem náměstíčka, kde do zvuků hlasité hudby s přepálenými bassy tančí na rytmy Papa Americano (rok 2010) upocení muži a ženy v zastarale vypadající posilovně.
Přicházím k rozcestníku, potřebuji pokračovat do vesnice Ferdinandov. Vím, že mám jít po hlavní cestě. To jsem si hledal už dříve. Když ale zjistím, že je i cesta okolo, jsem rád, že se projdu přírodou. A nějaký kilometr navíc mi nevadí…
Podotýkám skutečnost, že – jak jsem již dříve zmínil – nemám chytrý telefon, tedy jakákoliv navigace je čistě intuitivní a je založená na odevzdání se do rukou značení Klubu českých turistů.
Slezu z vozovky do malebné a roztomilé uličky mezi starými chalupami, slyším dole hučet řeku, nad jejímiž břehy se tyčí krásný a monumentální Kostel Navštívení Panny Marie. Potkávám šišlavého Roma, příjemného mladého muže, který si šlape na jazyk, a ptám se ho, zda tudy jdu správně do Ferdinandova. „Jo, do Ferďáku buď zpátky na hlavní nebo tudy, a pak doprava.“ Tak jdu, no.
A zde začíná celý příběh. Opustil jsem poslední domy a v domnění, že jdu jen krátkým procházkovým okruhem, který mě beztak zavede do vytouženého místa s kamarády, jsem se vydal vstříc prudkému stoupání. Nebudu už zastírat, že jsem se spletl a odbočil nejspíš později, než jsem měl. Patrně jsem špatně pochopil značení tras, chyba byla bezpochyby na mojí straně.
Stoupám, šlapu po ostrých kamenech, na cestě jsem zdaleka jediný. Je po dešti, takže každou chvíli zavadím o větev, ze které se na mě vylije sprška ledové vody. Jdu celkem rychle, protože se těším na kamarády – vím, že v 6 ráno vstávám na zkoušku do školy, tak si vážím každé minuty. Jdu proto celkem rychle, a i když mě po dvaceti minutách pálí lýtka plna kyseliny mléčné, opírám se dál o nalezenou poutnickou hůl a hrdě stoupám. Občas mám pochybnosti. Kopec si se mnou pohrával přímo mistrně – když už jsem se chtěl otočit a jít zpět, vždycky začalo vše vypadat, jako že stoupání skončí, jsem na hřebeni kopce, a slezu do údolí, kde již bude čekat ta vesnice. Hovno! Další a další stoupák, chvílemi jsem už vážně nemohl. Mapy původně ukazovaly délku cesty 28 minut, ovšem po hlavní cestě, tak jsem nevěnoval takovou pozornost skutečnosti, že jdu již přes hodinu.
Vylézám na vršek kopce, a hle, tabule a rozcestník. Jaké potěšení. Ořešník. Tak se to tam jmenuje, zjišťuji. Jsem fakt vysoko, na rozcestníku ani zmínka o Ferdinandově. Volám, zjišťuji, a opravdu. Jsem vůl, neboť jsem vylezl na kopec, který měli moji spolužáci a kamarádi zdolávat při nočním výšlapu. „Takže to snad devadesáti stupňové stoupání bylo k ničemu? Takže mám jít zpátky?“ vztekám se v afektu. Ano, máš jít zpátky. Taková je skutečnost. Smutně se obracím a jdu dolů. Při cestě zpět si ale říkám, že to k ničemu nebylo! Překonal jsem sám sebe, věřil si, a až ješitnost a bezhlavá víra bez špetky kritiky mi ublížila. Ale naděje, tu jsem neztratil ani na moment. Za každým debilním balvanem jsem věřil, že to dobře dopadne. A taky dopadlo.
Připravoval jsem se, že v lese přespím, i když jsem měl jen kraťasy a tričko. Pod jedním převisem to vypadalo slibně. Byl jsem připraven na všechno, a zahájil proto rituály smrti. Zanechal jsem proto na kopci svoji poutnickou hůl jako oběť přírodě, a současně jsem pro své přátele napsal vzkaz, který měli najít při nočním výšlapu. Jeho obsah je smlouvou přátelství mezi mnou a jimi, proto si nebudu dávat práci s jeho přepisem – beztak nevím, co jsem tam psal.
Cestou zpět jsem běžel, chvílemi letěl – na držku takřka, ale vždycky jsem to ustál. Asi dvakrát jsem volal přátelům, zda si to nemůžu nějak zkrátit, tak prý ne. Až napotřetí jsem si všiml zázračného ukazatele do Pohostinství u Tetřeva, volám znovu a hle, to je opravdu místo, kam se mám dostat. Prý jsem přes louku od nich, a jdou tam na pivo. To byla motivace vskutku životní, a tak jsem vyběhl. Mokrou loukou, čvachtalo to, bolelo to, krev mi v těle proudila rychlostí světla, běžel jsem do kopce – zase! Zeptal jsem se ještě místního dědka, jestli běžím správně a vskutku. Přibíhám k hospodě.
Jdu do ní, sotva se zvládnu pozdravit, a už mi do ruky vráží půllitr Svijan. Klopím to, snažím se srazit asi osmdesáti pěti stupňovou teplotu těla. Dále už je to vcelku běžný příběh výsměchu přátel jejich mučedníkovi, pití, povídání si a přípravy na noční výstup tam, kde jsem byl dřív! Můžu ale říct, že když jsem je všechny spatřil, naplnilo mě to radostí a nekončícím blahem, neboť to bylo mým hnacím motorem v tortuře kopců. A bylo to. Konec zajímavé části příběhu.
Co z toho plyne? Hned několik věcí. Příště budu pozornější v tom, kam chci jít a kam jaká cesta vede. I bez smartphonu se to dá, ale když to poděláte, musíte nést následky jen a jen vy.
Domněnky jsou fakt prasečina. Jakmile si člověk usmyslí lež, kterou domněnka je, naváže se na to řetězec nesčetných nedorozumění, která se stávají nedorozuměními právě proto, že vychází z domněnky, tedy lži.
Když si na něco přijdu sám, tak i přes to debilní trápení a komplikace je to nejlepší učitel.
POZOR, KLIŠÉ! Ale je pravdou, že kdo si věří, dokáže všechno. KONEC KLIŠÉ. Moje celkem netrénované tělo na větší fyzické zátahy dokázalo při tak silné motivaci (ovlivněné i tím, že se stmívalo) urazit v rekordním čase velké převýšení a i cestu zpět, plus běh mezi poli. Tam mi došlo, že všechno skutečně nějak dopadne, a i když se to zdá býti trnité, tak dřív nebo později to dopadne ne nějak, ale dobře!
A jako poslední mě asi napadá, že všechno zlé je pro něco dobré, protože, jak jsem zmínil, jsem se krásně prošel, překonal sebe, nevzdal se a viděl krásné výhledy, protože holt „Táto, to jsou panoramata, co?“ – to platí a platit bude snad navždy.
Hezký den 🙂