Z VLAKŮ (po dlouhé době)
Dnes jsme jeli s Majdou ve vlaku. Přišel průvodčí, vytáhli jsme jízdenky a kartičky.
„No jo, ani nemusím říkat, co chci a vy už jste připravený, holt inteligentní lidi se poznaj!“ říká asi dvoumetrový průvodčí, jehož rozesmátý obličej byl vidět i přes látkovou roušku a respirátor.
Načte moji INkartu. „Traťová jízdenka Praha-Hradec,“ a nevidí moji jízdenku. „Já tam mám zpáteční,“ vysvětluju.„PÁTEČNÍ? HAHAHA,“ rozchechtá se hurónským smíchem. Vidí, že má dobré publikum, a tak se u nás zdržuje.
Vytahuji ISIC, který si on důkladně prohlíží. Po chvíli zkoumání jej ukáže Majdě a ptá se: „Je to on?“ načež ona odpoví: „No, teď je trochu hubenější než na tý fotce,“ zalichotí mi.
„TAK TO MUSÍ BEJT PĚKNĚ VYSKÁKANEJ, CO?“ rozchechtá se ještě víc a významně pomrkává na Majdu. Na to ani jeden nemáme co dodat.
V tu chvíli si vzpomínám, že jsem ho už někdy potkal, a bavili jsme se spolu stejně tak. Je rozjetý, tak přidává vtípek, co jsem už dříve slyšel:
„Jednou jsem jel, a nějaká paní mi říkala, že má známýho, co dělá na ministerstvu velký zvíře. Tak jsem se jí zeptal, jaký velký zvíře. Jestli třeba slona. Ten je taky velkej,“ řve smíchy, že nanovlákna jeho respirátoru praskají.
Na chvíli odchází vypravit vlak ze stanice, načež se vrátí a položí Majdě záludnou otázku:
„Slečno, věříte na reinkarnaci?“ Majda absolutně neví, co odpovědět, tak odpoví, že ano. To je jen nahrávka na jeho smeč.
„Já mám totiž takovej nepřímej důkaz toho, že jsem byl v minulým životě pes. Přišel jsem do obchodu a prodavačka na mě křičí ,Košík! Kde máš košík?’“ Pak se vzdálí a je klid.
Už vystupujeme. Jdeme po peróně a průvodčímu stojícímu ve dveřích máváme na rozloučenou. Říká nám spánembohem, tak odpovídám „až navěky“. A mohlo by to tak skončit. Je to ale profík, a chce vytěžit okamžik, co to jde. Na něco si vzpomněl! Vyskakuje ven. Vlak ve stanici nečeká, má tedy naspěch. Začne vyprávět historku, a je vidět, že v něm vzniká krásný dramatický rozpor: musím vypravit vlak (nesmí mi ujet) vs. chci říct historku. Zakoktá se, ale povede se to:
„Jednou jsem kontroloval pani ve vlaku, vedle ní spící chlap, dala mi jízdenku pro dva lidi. Tak se jí ptám ,Pán s vámi?’, a ona pohotově odpověděla ,I s tebou!’“
Naposledy se zasměje na celé kolo, vlak se rozjíždí a poslední, co vidíme, je, jak nám z okýnka u dveří mává plastovou plácačkou, co má každý průvodčí.
No není to člověk na svým místě?